Článek
Moje práce mě vyčerpávala. Ne fyzicky, ale psychicky. Každý den jsem vstávala s odporem, trávila hodiny mezi lidmi, kteří se míjeli bez úsměvu, a večer padala do postele s pocitem, že promarňuji svůj život.
Nebyla to špatná firma. Dobrá pozice, jistota výplaty, pár benefitů. Ale přestala jsem v ní vidět smysl. Měla jsem pocit, že ze mě něco pomalu mizí. Energie. Radost. Já sama.
Doma jsem to nosila v sobě. Nechtěla jsem být ta, co si stěžuje. Ale i manžel si všiml. „Zvaž to, třeba je čas na změnu,“ řekl mi jednou večer tiše, zatímco jsme skládali prádlo. A mně došlo, že má pravdu.
Napsala jsem výpověď. Pečlivě, zdvořile, s poděkováním. A jedno ráno jsem ji vzala s sebou do práce. Ruce se mi třásly, když jsem zaklepala na dveře šéfovy kanceláře.
Můj šéf, pan Beránek, byl typ člověka, který nevzbuzoval silné emoce. Ani oblíbený, ani obávaný. Klidný, profesionální, někdy až moc formální. Když jsem mu podala obálku a tiše řekla, že odcházím, zvedl obočí a mlčel. Otevřel ji, přečetl, položil na stůl a pak se na mě podíval.
A řekl jen jednu větu:
„Můžu ti ukázat něco, co nevíš?“
Zůstala jsem zaskočeně sedět. Přikývla jsem.
Vstal a bez dalších slov mě zavedl do malé místnosti vedle zasedačky. Nikdy jsem tam předtím nebyla. Vypadala jako archiv. Regály plné složek, starých výkazů a výstřižků. Vytáhl jeden šanon. Byl popsaný mým jménem.
Otevřel ho.
Uvnitř byly poznámky, které si vedl. O mně. Ne v negativním smyslu – ale záznamy mých projektů, nápadů, zlepšovacích návrhů, věcí, které jsem vymyslela a které se ujaly. Dokonce i e-maily od klientů, kteří mě chválili, nebo děkovali.
„Nikdy jsi to neviděla, ale tvoje práce měla dopad. A velký,“ řekl.
Cítila jsem, jak se mi začínají třást ruce znovu. Ale tentokrát jinak.
„Pro mě jsi byla srdce tohohle oddělení. Vím, že ses poslední dobou trápila. Ale myslím, že spíš potřebuješ změnit směr, ne úplně odejít. Co kdybych ti dal jinou roli? Něco, kde bys mohla růst. Tvořit. Mluvit s lidmi. Nezůstávej jen proto, že tě přesvědčuju – ale protože jsi možná ještě neskončila.“
Díval se na mě tiše. A pak dodal:
„Neodcházej z místa, kde tě lidé opravdu vidí.“
Ta věta mě zastavila. Nebyla manipulativní. Byla pravdivá. Najednou jsem si uvědomila, že celý ten čas, co jsem pochybovala o sobě, mě někdo vnímal víc, než jsem tušila.
Odešla jsem z jeho kanceláře s výpovědí zpátky v kabelce. Ne definitivně, ale s pocitem, že mám na výběr. A to bylo to, co jsem potřebovala nejvíc.
Dnes, o rok později, sedím v jiné kanceláři. Dělám jinou práci, pořád ve stejné firmě. Mluvím s lidmi, tvořím, vedu tým. Každý den není ideální. Ale vstávám s pocitem, že to má smysl. A že jsem byla viděna v době, kdy jsem sama sebe neviděla vůbec.
A tu jednu větu si nesu v sobě dodnes.
„Neodcházej z místa, kde tě lidé opravdu vidí.“
.
