Článek
Měla jsem v plánu koupit jen pár drobností – chleba, mléko, něco k večeři. S nikým jsem se nebavila, prostě jsem jen v tichosti vybírala zboží.
Najednou jsem ale uslyšela hlas za sebou.
„Aleno? Jsi to ty?“
Otočila jsem se. Před sebou jsem měla starší ženu, možná kolem šedesáti. Měla krátké, šedivé vlasy a velké hnědé oči, které se mi zdály zvláštně povědomé. Dívala se na mě s neuvěřitelným překvapením – skoro jako kdyby viděla ducha.
„Omlouvám se,“ usmála jsem se rozpačitě, „ale asi jste si mě s někým spletla. Nejmenuju se Alena.“
Žena ale zavrtěla hlavou. „To přece… to není možné,“ zamumlala. „Jsi jí tak strašně podobná. Stejné oči, stejné rysy…“
Začala jsem se cítit trochu nepříjemně. „Opravdu netuším, o kom mluvíte,“ řekla jsem opatrně.
Žena si mě chvíli mlčky prohlížela a pak se jí třásl hlas, když vyslovila další větu.
„Alena byla moje dcera. Zemřela před dvaceti lety.“
Zalapala jsem po dechu. „To mě moc mrzí…“
„Měla bys… měla bys ji vidět na fotce,“ zašeptala a sáhla do kabelky.
Vytáhla starou, mírně zažloutlou fotografii. Když mi ji podala, pocítila jsem zvláštní tíhu. A když jsem se na ni podívala, zamrazilo mě v zádech.
Žena na fotce vypadala přesně jako já.
Úplně stejně. Stejný úsměv, stejné oči, dokonce i stejný způsob, jakým měla sepnuté vlasy.
Zvedla jsem k té paní pohled. V očích měla slzy.
„Říkala jsem si, že to třeba není možné, ale…“ hlas se jí zlomil, „že by se mi vrátila. Že by mi ji osud poslal zpátky.“
Nemohla jsem nic říct. Bylo to absurdní. A přesto… ten obrázek v mé ruce říkal něco jiného.
Celou cestu domů jsem měla husí kůži. A když jsem se později podívala do zrcadla, nemohla jsem se zbavit pocitu, že se už nedívám jen na sebe.
