Článek
Dělala jsem večeři, rádio hrálo potichu a pětiletý Matyáš si kreslil u stolu. Byla jsem zrovna u dřezu, když jsem ho zaslechla zamumlat: „Tohle jsme jedli tenkrát taky. Ale tys měla jiný vlasy.“
Zarazila jsem se. „Jaký tenkrát, broučku?“ zeptala jsem se.
„Když jsem byl táta. A tys byla moje dcera,“ odpověděl a dál si klidně kreslil.
Srdce se mi na okamžik zastavilo. Myslela jsem, že jen hraje nějakou dětskou hru. Ale pak zvedl hlavu a řekl: „Byli jsme u řeky. Vždycky jsi běhala do vody i v punčoškách. Říkala jsi, že se to rychle usuší.“
Nikdy jsem mu to nevyprávěla. Nikdy jsem mu neukazovala staré fotky z dětství, kde běžím po písku u Lužnice v promočených punčoškách, jak mě fotil táta. Ten, který zemřel, když mi bylo dvanáct.
„A jak se jmenoval ten táta?“ zeptala jsem se tiše.
Matyáš pokrčil rameny. „Nevím. Teď jsem Matyáš. Ale vím, že jsem tě měl rád, když jsi byla malá.“
Následující dny jsem tomu nevěnovala pozornost. Děti mají bujnou fantazii, říkala jsem si. Jenže pak to přišlo znovu. Večer u usínání mi zašeptal: „Vždycky jsem tě nesl domů, když jsi usnula v autě. Teď to děláš ty mě.“
Nemohla jsem spát. Vzpomněla jsem si, jak mě otec opravdu často nosil ze zadních sedadel, když jsme se vraceli pozdě. Byla to taková naše tichá rutina. A nikdy jsem to Matymu neřekla. Ani nikomu jinému.
Začala jsem si psát všechno, co řekl. Postupně se objevovaly detaily, které odpovídaly mému dětství. Barva hrnečku, co jsem měla nejradši. Dům na chatě, který od té doby změnil fasádu. I věci, které jsme si s tátou šeptali – jako „heslo“, když jsem se bála tmy: „Hvězdy jsou blízko, když zavřeš oči.“
Jednoho dne jsme jeli na výlet. Náhodou jsme projížděli kolem bývalého domku mého dětství. Matyáš náhle vykřikl: „Tady jsi upadla a brečela kvůli koleni! A já ti koupil nanuka s lentilkama.“
Rozbrečela jsem se.
Doma jsem vytáhla krabici s fotkami. Ukazovala jsem mu je bez popisků. U všech správně poznal sebe – tedy mě jako malou. Ukázal na fotku táty a řekl: „To jsem byl já. Ale teď jsem jiný. Už jsem malej, ale srdce si to pamatuje.“
Nevím, jestli věřím na reinkarnaci. Nejsem spirituální typ. Ale vím, že některé věci si Matyáš vymyslet nemohl. Nejspíš to nikdy nevysvětlím. Možná to byl sen, možná jen zvláštní spojení duší. Ale od té doby ho každý večer obejmu jinak. Nejen jako mámu. Ale jako někoho, kdo v jiném čase držel mé malé ruce a říkal: „Neboj se, já jsem tady.“
A teď jsem to já, kdo to říká jemu.
