Článek
Ráno se ztrácel do pokoje bez snídaně, v autě mlčel a večer si jen tiše hrál s panenkami či autíčky, aniž by se mnou promluvil víc než pár slov.
Když jsem ho jednou zastihl, jak se kouká na stará alba, přikývl bez zájmu. „Jen se dívám, tati,“ řekl a zhasl mi před nosem pokoj.
Večer, když šel spát, jsem mu připravila svačinu na druhý den. Přišla jsem k jeho školní tašce a chtěla ověřit, zda má v penále vše. Když jsem ji otevřela, na spodku mezi sešity jsem zahlédla malý černý sešit s gumičkou. Vykulila jsem oči — deník. Tomáš nikdy nejevil zájem psát si.
Odnesla jsem sešit do obýváku, posadila se a opatrně ho otevřela. Na první straně byl maličký nápis rukou, kterou jsem poznala: „Můj svět, nikomu nedávat.“ Pod ním několik dat: ten týden každé datum jeden záznam.
Pondělí, 18:45
„Dnes ve škole Filip zničil můj dort. Chtěl jsem křičet, ale báli se mi tiše plakat ve třídě.“
Sklonila jsem se a četla dál.
Úterý, 20:10
„Paní učitelka mě pochválila za čtení, ale já jsem jenom cítil, jak mi děti v lavici šklebí. Chtěl bych, aby mě někdo jen objal.“
Počty zvířat a domácích úkolů jsem překreslila do hlavního textu — ale ten úmysl byl jasný: Tomáš si tam zapisoval něco, co se bál vyslovit.
Středa, 19:30
„Koupil jsem paní učitelce kytičku, ale zapomněl jsem ji jí dát. Bojím se, že se urazí. Ta kytička je pořád doma.“
Srdce mi zabolelo. Deník byl skládačka malých zranění, která jsem přehlížela: ten dort, posměch, lítost za zapomenutou kytku.
Ráno jsem se ho tiše ptala: „Tomáši, můžeš mi ukázat tu kytku?“ Oči se mu rozzářily, vytáhl z batohu drobnou svazeček lučních květů, které přinesl na památku. „Včera jsem na ně zapomněl,“ přiznal.
Odpoledne jsem prošel školu — zeptal jsem se učitelky, jak to vnímá. „Tomáš je hodné dítě, ale někdy příliš tiché,“ řekla. „Možná by potřeboval víc povzbuzení mezi spolužáky.“
Večer jsme seděli s deníkem u stolu. Překreslil jsem první tři záznamy na papír, a pak jsem mu položil ruku na rameno. „Díky, že mi to říkáš. Chci, abys věděl — můžeš mi důvěřovat i bez psaní.“
Tomáš vzhlédl, oči mu ztmavly. „Bál jsem se, že si ostatní myslí, že jsem divný.“
„Nikdy ne,“ ujistil jsem ho. „Jsi jedinečný. A mluvit o tom, co bolí, je statečné.“
Společně jsme deník položili vedle postele. A já – tatínek, který si myslel, že stačí koupit svačinu a říct „Miluji tě“ – jsem konečně pochopil, že syn potřebuje víc: naslouchat jeho tichým slovům, chránit jeho drobná zranění a ukázat mu, že v tom není sám.
