Článek
Bylo to zvláštní. Otec zemřel před třemi lety, a přesto jsem měl pocit, jako by byl najednou blízko. Zápisník jsem nikdy neviděl, i když jsem si myslel, že jsme si byli blízcí. Byl plný poznámek, které se na první pohled zdály být nevinné – recepty, nákupní seznamy, dokonce i pár básní. Jenže pak jsem narazil na kapitolu nadepsanou „Pravda, která musí zůstat skrytá.“
S třesoucíma se rukama jsem otočil stránku. Bylo tam vše – tajemství, která by mě nikdy nenapadla. Otec kdysi byl zapletený do něčeho neuvěřitelného. Nelegální podnikání, o kterém neměl nikdo v rodině tušení. Popisoval, jak začal jako mladý, aby uživil rodinu, jak se postupně zapletl do věcí, ze kterých už nebylo cesty ven. Zároveň tam byla stránka věnovaná mně – jak mě chtěl uchránit od všeho zlého.
Nejhorší ale bylo zjištění, že jeho smrt nebyla přirozená. Zápisník končil větou: „Pokud čteš tyto řádky, synu, znamená to, že se mi to nepodařilo. Někdo tě pravděpodobně bude hledat. Měj se na pozoru.“
Najednou mi do sebe zapadly všechny ty zvláštní věci, které jsem po jeho smrti zažil. Zvláštní telefonáty bez odpovědi, neznámí lidé ptající se na otce, pocit, že mě někdo sleduje.
Nemůžu to říct matce. Nemůžu jí říct, že muž, kterého milovala, měl dvě tváře. Nemůžu zničit její vzpomínky na něj. Jenže já sám nevím, co dál. Mám to nechat být a předstírat, že jsem nic nečetl? Nebo mám riskovat a pokusit se zjistit pravdu?
Každý den si říkám, že to nechám být. A každý večer, když listuji zápisníkem, mě něco nutí jít dál. Něco ve mně mi říká, že musím najít odpovědi, i kdyby mě to mělo stát všechno.
Možná to nikdy nikomu neřeknu. Možná tu pravdu pohřbím spolu se sebou. Ale dokud budu žít, budu hledat způsob, jak zjistit, kdo vlastně můj otec byl. A co z něj zůstalo ve mně.
