Článek
Tentokrát to ale bylo jiné. Přišel jsem o něco dřív, abych pomohl s přípravami, a místo veselí jsem narazil na rozčilenou mámu. Stála v kuchyni, v ruce držela otevřený dopis a třásla se.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. Máma jen zavrtěla hlavou, schovala dopis do kapsy a tvářila se, že nic neříkala. Ale já už poznal, že něco není v pořádku. Máma se nikdy nechovala takhle tajnůstkářsky.
Oslava probíhala jako obvykle – táta vyprávěl své staré historky, teta Milena se znovu hádala se strejdou kvůli maličkostem a všichni jsme se smáli, jako by bylo vše perfektní. Ale já nemohl přestat myslet na ten dopis.
Později večer, když už většina rodiny odjela, jsem mámu přistihl v obýváku, jak ho znovu čte. Tentokrát jsem byl neodbytný. „Mami, co to je? Vidím, že tě to trápí. Můžeš mi to říct.“
Chvíli mlčela, ale pak mi podala ten papír. Byl to dopis od nějakého právníka. Obsah byl stručný, ale šokující. Nějaká neznámá žena tvrdila, že je tátovou dcerou z doby, kdy máma a táta byli krátce rozvedení před dvaceti lety. Požadovala, aby táta uznal své otcovství, nebo se prý obrátí na soud.
Nevěděl jsem, co říct. Táta a máma vždy tvrdili, že jejich krátký rozvod byl jen „hloupou chybou“, která je nakonec stmelila. Ale teď to vypadalo, že táta během té doby něco skrýval. „Řekla jsi mu to?“ zeptal jsem se.
Máma zavrtěla hlavou. „Nevím, jestli to dokážu. Co když je to pravda? Co když celou tu dobu věděl a nic neřekl?“
Byl jsem v šoku. Můj obraz ideální rodiny se otřásl v základech. Máma mě poprosila, abych to nikomu neříkal, dokud se nerozhodne, co dál. Souhlasil jsem, ale ve mně to vřelo. Jak by táta mohl něco takového skrývat?
O týden později máma dopis ukázala tátovi. Čekal jsem bouřlivou reakci, ale on jen klidně řekl: „Ano, věděl jsem to. Ale nemyslel jsem, že mě někdy najde.“
Najednou to bylo venku. Táta měl skutečně dceru, kterou roky tajil. A teď jsme museli čelit pravdě – že naše rodina nebyla tak dokonalá, jak jsme si mysleli. Otázkou zůstávalo, jestli to dokážeme překonat, nebo jestli nás tahle pravda navždy rozdělí.
