Článek
Měl jsem pocit, že bych měl odejít. Že bych se měl otočit a prostě jít pryč. Ale neudělal jsem to. A možná jsem měl…
Všechno začalo naprosto nevinně
Ten den byl jako každý jiný. Vyšel jsem si ven, abych si pročistil hlavu. Potřeboval jsem být chvíli sám, daleko od každodenního shonu, daleko od všech lidí, kteří na mě něco chtěli.
Zastavil jsem se v malé kavárně na rohu. Objednal jsem si kávu a sedl si k oknu. Pozoroval jsem lidi venku, jak se ženou za svými povinnostmi, a užíval si ten moment klidu.
A pak jsem ho uviděl.
Seděl o několik stolů dál, nenápadně oblečený, s novinami v rukou. Kdybych se podíval jen jednou, asi bych si ho ani nevšiml.
Jenže já se podíval podruhé. A podruhé už mi to zvláštní nepřipadalo jen tak.
Ten pohled… byl jiný
V jednu chvíli se na mě podíval. Přesněji řečeno – podíval se mi přímo do očí.
Nebyl to obyčejný pohled jako když se dva lidé na sebe náhodně podívají a po chvíli uhýbnou očima. Ne, tohle bylo něco jiného. Ten muž mě sledoval.
Jeho pohled byl intenzivní. Neuhýbal. Bylo to, jako kdyby mě skenoval, jako kdyby si mě hodnotil.
A já nevěděl proč.
Měl jsem odejít?
V tu chvíli mi hlavou proběhlo několik myšlenek.
- Možná si mě s někým spletl?
- Možná jsem mu někoho připomněl?
- Nebo to byl jen nějaký podivín, který si tímto způsobem krátí čas?
Chtěl jsem se vrátit ke své kávě a prostě to ignorovat. Jenže jsem nemohl. Něco ve mně mi říkalo, že bych to ignorovat neměl.
Pak se to stalo.
Muž pomalu složil noviny a vstal.
Neotočil se ke dveřím. Otočil se ke mně.
A pomalu se začal přibližovat.
Srdce mi začalo bít rychleji. Tohle už nebylo normální. Už nešlo jen o zvláštní pohledy. Ten muž se rozhodl jednat. A já netušil, co má v plánu.
Napil jsem se kávy, abych zakryl nervozitu, ale ruce se mi lehce třásly.
Byl už jen pár kroků ode mě.
A pak…
Co mi řekl?
Když došel až ke mně, na chvíli se zastavil. Podíval se na prázdnou židli naproti mně, jako by zvažoval, jestli si má sednout.
A pak tiše řekl:
„Víš, kdo jsem?“
Cítil jsem, jak mi naskakuje husí kůže.
Ne, nevěděl jsem. Ale v tu chvíli jsem měl pocit, že bych měl.
Co následovalo…
Neřekl jsem nic. Nemohl jsem. Hlavou mi běžely tisíce možností, ale žádná z nich mi nedávala smysl.
Muž si povzdechl. Pak se na chvíli podíval na hodinky, jako by si ověřoval čas.
„Neměl bych ti to říkat… ale už nemáme moc času.“
Co to mělo znamenat? O čem mluvil? A proč právě já?
Chtěl jsem se zeptat. Chtěl jsem, aby mi všechno vysvětlil. Ale dřív, než jsem otevřel ústa, se otočil na patě a vyšel z kavárny ven.
Zůstal jsem tam sedět jako přikovaný.
Měl jsem za ním běžet? Měl jsem ho zastavit?
Měl jsem vůbec vědět, co mi chtěl říct?
Nevím.
Ale od toho dne… už nic nebylo stejné.
