Článek
Když jsem doběhla na zastávku, autobus už tam stál. Nastoupila jsem a rychle se rozhlédla, jestli najdu nějaké volné místo.
Bylo plno. A to nejen mladými lidmi, ale i těmi, kteří očividně potřebovali sedět víc než já.
Postavila jsem se k tyči a autobus se rozjel. Po pár zastávkách nastoupila starší paní. Měla na sobě dlouhý béžový kabát a v rukou nesla těžkou tašku. Rozhlédla se kolem, ale nikdo jí místo neuvolnil. Lidé byli zabraní do svých telefonů nebo dělali, že si jí nevšimli.
Bez váhání jsem vstala a usmála se na ni. „Pojďte si sednout,“ nabídla jsem jí.
Starší paní se na mě podívala, jako bych ji tím gestem překvapila. „Děkuji vám, jste hodná,“ řekla a pomalu se posadila. V očích měla zvláštní smutek.
Nejdřív jsem tomu nepřikládala žádný význam. Jenže po chvíli se na mě znovu podívala a řekla něco, co mi změnilo pohled na svět.
„Lidé dnes zapomněli být laskaví.“
Nejdřív jsem nevěděla, co na to říct. Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. Byla to jednoduchá věta, ale v jejím hlase bylo něco, co mě zasáhlo.
Pak se usmála a pokračovala: „Když jsem byla mladá, bylo to jiné. Lidé se na sebe usmívali, pomáhali si. Dnes se každý dívá do telefonu a nikdo se nestará o druhé.“
Mlčky jsem ji poslouchala. Nemohla jsem si pomoct – měla pravdu. Kolikrát jsem i já ignorovala dění kolem sebe, protože jsem byla zabraná do svého vlastního světa?
Starší paní si povzdechla a zadívala se z okna. „Víš, já vím, že se svět mění. Ale někdy si přeju, aby se lidé nezapomněli dívat kolem sebe. Nikdy nevíš, kdy můžeš někomu změnit den – nebo dokonce život.“
Malé gesto, velký dopad
Autobus se blížil k mé zastávce a já věděla, že brzy budu muset vystoupit. Otočila jsem se k ní a řekla: „Myslím, že máte pravdu. A děkuju, že jste mi to připomněla.“
Usmála se. Byl to ten druh úsměvu, který vám zůstane v paměti.
Když jsem vystupovala, cítila jsem se jinak. Nebyl to obyčejný den.
Byla to jen chvilka, jen pár slov, ale od toho dne jsem si začala všímat víc. Začala jsem se častěji usmívat na neznámé lidi, pomáhat, když bylo potřeba. A pokaždé, když jsem někomu podala ruku, vzpomněla jsem si na tu starou paní v autobuse.
Možná měla pravdu. Možná stačí jen jedno malé gesto, aby se svět změnil.
