Článek
Bylo mi tehdy pětadvacet a pořád jsem ji měla za jeden z nejpevnějších bodů mého života. S maminkou jsme po pohřbu strávily celý víkend vyklízením jejího bytu. Všechno mělo své místo, nic zbytečného. A přesto — na dně skříně na půdě jsme našly krabici, kterou jsem nikdy předtím neviděla.
Byla ovázaná stužkou, trochu zaprášená, ale pečlivě uložená. Uvnitř byly dopisy. Některé adresované mému dědovi, některé její sestře, pár neodeslaných. A jeden… jeden s mým jménem.
Eliška Novotná. Písmo bylo babiččino. Znalá jejího rukopisu z vánočních přání jsem si tím byla jistá. Datum v rohu obálky mě však úplně vyvedlo z míry.
3. října 1985.
Narodila jsem se až v roce 1995.
„To je nějaká shoda,“ řekla máma. „Třeba jsi měla být pojmenovaná po někom. Nebo… je to náhoda.“
Ale obě jsme cítily, že to náhoda není. Ruce se mi třásly, když jsem dopis vytahovala. Papír byl zažloutlý, ale slova byla jasná.
Milá Eliško,
možná se potkáme. Možná ne. Možná tohle píšu do prázdna. Ale věřím, že jednou tohle najdeš. A že budeš potřebovat vědět, že jsi byla chtěná, milovaná a předem očekávaná.
Celý život cítím, že má přijít někdo, kdo ponese jméno Eliška. Kdo bude mít oči, jako mám já, ale srdce úplně jiné. Silnější. Křehčí. Odvážnější.
Nevím, kdo bude tvoje maminka. Nejspíš moje dcera, možná vnučka. Ale věz, že kdekoliv budeš, a kdykoliv tohle čteš, myslím na tebe.
Nevěř, když ti někdo řekne, že jsi na světě omylem. Všichni jsme sem přišli z nějakého důvodu. A ty ho jednou poznáš. Možná to bude bolestivé. Ale zvládneš to.
A pokud bys někdy měla pocit, že jsi sama, vem tenhle dopis do ruky. Protože já jsem ti chtěla říct: nejseš.
S láskou, kterou nejde vymazat časem,
tvoje babička Marie
Dopis jsem dočetla v tichu, které se mezi mě a mámu usadilo jako sníh. Obě jsme brečely. Ale nebyl to smutek. Bylo to zvláštní pochopení, klid — jako by někdo přesně věděl, že přijde den, kdy to budu potřebovat slyšet.
A ten den opravdu přišel o několik měsíců později. Zhroutil se mi život. Přišla jsem o práci, rozešla se s partnerem a nemohla se nadechnout. Ale vytáhla jsem ten dopis. A četla ho pořád dokola.
Nevím, jak babička mohla něco takového napsat. Možná to byla intuice. Možná víra. Nebo něco, co slovy nejde uchopit. Ale napsala to mně — deset let předtím, než jsem se narodila.
A já jsem si tím jistá. Protože v každé větě mě poznala lépe, než se někdy poznávám já sama.
