Článek
Už uplynulo několik měsíců od jeho pohřbu, když jsme se s rodiči pustili do vyklízení jeho domu. Stál na kraji vesnice, daleko od ruchu města, obklopený rozlehlou zahradou a vysokými stromy. Všichni jsme tu dům znali nazpaměť – nebo jsme si to alespoň mysleli.
Toho dne jsem pomáhala na půdě, kde bylo uloženo mnoho starých věcí. Prohrabávala jsem se zaprášenými knihami, zažloutlými novinami a krabicemi plnými dopisů. Většina z nich byla nezajímavá – účty, pohlednice, občas nějaký starý deník.
Pak jsem ale narazila na jednu krabici, která mě okamžitě zaujala.
Byla menší než ostatní, přikrytá starou dekou a opatřená dřevěným víkem s vyrytými iniciálami J. H. – dědečkovy iniciály.
Když jsem ji otevřela, uvnitř ležel jeden jediný dopis.
Byl pečlivě složený a obálka nesla jednoduchý nápis:
„Pro toho, kdo mě najde.“
Srdce se mi rozbušilo. Pomalu jsem dopis rozložila a začala číst.
„Dnes je 18. srpna 1987. Můj poslední den.“
Zarazila jsem se.
Dědeček opravdu zemřel 18. srpna. Ale ne v roce 1987 – zemřel teprve letos.
O čem to tedy psal?
Pokračovala jsem ve čtení.
„Vím, že dnes v noci zemřu. Přijde to rychle a tiše. Nebudu se bránit, protože vím, že se to musí stát. Až se to stane, prosím, nikdo ať mě nehledá.“
Přeskočil mi tep.
Dědeček věděl, že umře? Jak je to možné?
Pokračovala jsem dál.
„Nebudu pohřben tam, kde si myslíte. Mé tělo zmizí, ale nesmíte se ho snažit najít. Pokud se to pokusíte udělat, něco se vám stane. A to nemůžu dopustit. Proto vás žádám – nehledejte mě.“
Cítila jsem, jak mi po zádech přejel mráz.
Dědeček byl přece normálně pohřbený. Viděla jsem ho v rakvi, šli jsme na pohřeb, uložili ho do země. Jak by mohl tvrdit, že jeho tělo zmizí?
Pak přišel odstavec, který mě naprosto ochromil.
„Po mé smrti mě někdo uvidí. Nebude to hned, ale stane se to. Až ten den přijde, vězte, že to není náhoda. Stále jsem tady. A budu čekat.“
Srdce mi bušilo tak hlasitě, až mi hučelo v uších.
Pak jsem si všimla, že na konci dopisu je dopsaný ještě jeden odstavec – jiným inkoustem, jiným rukopisem.
A to, co tam stálo, mi navždy změnilo život.
„Dnes je 18. srpna 2023. Opět jsem zde. Věděl jsem to.“
Pod tím byl podepsaný dědeček.
Stejným rukopisem, jakým byl napsaný celý dopis.
Dědeček věděl, kdy zemře.
A nejen to.
Někdo – nebo něco – ten dopis dopsalo v den jeho smrti.
A já jsem si najednou nebyla jistá, jestli byl dědeček skutečně pryč.
