Článek
Moji rodiče pocházeli z malého města, ale já se narodila už ve velkém městě a vyrůstala mezi betonovými domy.
Měla jsem jen pár starých fotek prarodičů, kteří zemřeli dříve, než jsem je mohla poznat. Nikdy jsem neslyšela o žádných velkých rodinných tajemstvích. Všechno vypadalo naprosto normálně. A právě proto jsem si myslela, že se mi zastavilo srdce, když jsem jednoho dne na ulici uviděla samu sebe.
Nečekané setkání
Byl to obyčejný den. Pracovní schůzky, pár e-mailů, rychlý oběd v bistru za rohem. Venku bylo sychravo, podzim se hlásil o slovo. Lidé se halili do kabátů a šál, vítr honil spadané listí po chodnících.
Když jsem vyšla z kanceláře, zamyšleně jsem kráčela směrem k tramvajové zastávce. A pak jsem ji uviděla.
Stála na druhé straně přechodu. Moje výška. Moje tvář. Moje vlasy, svázané do stejného culíku jako já ten den. Dokonce i kabát měla téměř identický. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Bylo to jako dívat se do zrcadla – jenže tohle nebyl odraz, byla to skutečná osoba.
Naše oči se setkaly.
Viděla jsem v nich stejný šok, jaký jsem cítila já. Obě jsme zamrzly na místě, neschopné pohybu, neschopné odtrhnout zrak jedna od druhé. Pak blikla zelená a dav lidí mezi námi vytvořil neproniknutelnou bariéru. Když jsem se po chvíli vzpamatovala a pokusila se ji najít, už tam nebyla.
Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Kdo to byl? Jak to, že vypadala přesně jako já? Bylo to možné?
Pátrání po pravdě
Ještě tu noc jsem prohledala staré rodinné fotografie, ale nikde jsem neviděla nikoho, kdo by se mi podobal. Prohlížela jsem album po albu, znovu a znovu, ale nikde nic. Druhý den ráno jsem zavolala matce.
„Mami… mám otázku. Nemám třeba… nějakou ztracenou sestru?“ snažila jsem se o lehký tón, ale uvnitř mě se všechno svíralo.
Nastalo dlouhé ticho.
„Co tě to napadá?“ odpověděla nakonec podrážděně. „Samozřejmě, že ne. Jsi jedináček, vždycky jsi byla.“
Jenže něco v jejím hlase nebylo v pořádku. Matka znervózněla, cítila jsem to. Celý život jsem ji znala, věděla jsem, kdy lže nebo kdy něco tají.
„Mami, prosím…“ naléhala jsem.
„O tomhle se nebudeme bavit,“ utnula to rázně a zavěsila.
To už pro mě bylo dostatečné znamení.
Začala jsem hledat dál. Prošla jsem matriky, archivy, dokonce i nemocniční záznamy. Bylo to složité, ale nakonec jsem narazila na něco, co mi vyrazilo dech.
Mé vlastní rodné číslo nebylo jediné, které bylo přiřazené k datu mého narození.
Vedle mého jména bylo ještě jedno – Klára Novotná.
Měla jsem dvojče.
Celý život jsem měla sestru, o které mi nikdo neřekl.
Rodinné tajemství
Když jsem se s tímto zjištěním postavila před rodiče, jejich reakce mě zasáhla ještě víc. Matka se rozplakala. Otec jen tiše sklonil hlavu.
„Museli jsme to udělat,“ řekla mezi vzlyky. „Byli jsme mladí, neměli jsme peníze. Doktor nám řekl, že zvládneme jen jedno dítě… a tak jsme ji dali k adopci.“
„Vy jste ji prostě… dali pryč?“ šeptala jsem nevěřícně.
„Byla to ta nejtěžší věc, jakou jsme kdy museli udělat,“ přiznal otec. „Mysleli jsme si, že je to nejlepší. Že se nikdy nedozvíš pravdu. Ale svět má zvláštní způsoby, jak lidi zase spojit.“
Měla jsem pocit, jako by se celý můj život převrátil vzhůru nohama.
Setkání po letech
Trvalo týdny, než jsem sebrala odvahu ji vyhledat. Našla jsem ji přes sociální sítě. Poslala jsem jí zprávu – jednoduchou, bez zbytečných slov:
Ahoj. Myslím, že jsme sestry. Můžeme se sejít?
Odpověď přišla téměř okamžitě.
Vím to. Viděla jsem tě na ulici. Čekala jsem, kdy se ozveš.
Když jsme se konečně setkaly, bylo to jako dívat se do zrcadla. Byla to já. A zároveň někdo úplně jiný.
Mlčky jsme se objaly. A v tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudeme samy.
