Článek
Děti spaly, manžel koukal na film a já si sedla na gauč, že si promažu fotky z mobilu. Věděla jsem, že úložiště mám téměř plné – stovky obrázků dětí, domácnosti, výletů, zábavných momentů. Všechno moje, všechno známé.
Až na jednu složku.
Jmenovala se „Září 2023“. To by nebylo nic zvláštního, kdybych v září neměla rozbitý telefon a celý měsíc ho nepoužívala. Nový mobil jsem dostala až v říjnu.
Složku jsem otevřela.
Bylo tam šestnáct fotek.
První byly rozmazané. Noční záběry, pravděpodobně z bytu. Nábytek, světla, něco, co vypadalo jako náš stůl.
Pak ale přišly fotky mých dětí.
Jak spí. Jak sedí u stolu. Jak si hrají na koberci.
Fotky pořízené z jiného úhlu, než fotím já. Jako by je někdo sledoval z chodby. Z okna. Dveří.
Rozbušilo se mi srdce.
Otevřela jsem podrobnosti. Čas pořízení seděl.
Datumy odpovídaly dnům, kdy jsem byla u rodičů – sama s dětmi. Bez manžela.
Jedna fotka mě zlomila.
Byla na ní moje ruka, jak spím. Vedle mě ležela dcera.
Fotka byla pořízená v noci. Z několika centimetrů.
Rozplakala jsem se.
Manžel mě uklidňoval. Že to může být chyba, že se něco stáhlo z cloudu, že možná někdo napadl telefon. Ale heslo mám jen já. Mobil nikomu nepůjčuju. A hlavně: žádné takové fotky jsem nikdy neviděla.
Volali jsme policii.
Zabavili telefon. Slíbili, že zjistí víc.
Dnes mi přišel mail.
Z neznámé adresy.
„Líbí se mi, jak spíte.“
