Článek
Bylo už dost pozdě a v supermarketu bylo poloprázdno. Vzala jsem si košík a pomalu se procházela mezi regály, vybírala suroviny na večeři a snažila se nezapomenout na nic důležitého.
Když jsem došla k oddělení s pečivem, natáhla jsem se pro poslední bochník chleba. Jakmile jsem ho vzala do ruky, z pod něj vypadl malý papírek. Byl přeložený napůl a ležel tam, jako by ho tam někdo schválně schoval. Nejprve jsem si ho chtěla nevšímat, ale něco mě přimělo ho zvednout.
Otevřela jsem ho a přečetla první řádku. A najednou jsem nemohla popadnout dech.
„Prosím, pokud tohle čtete, pomozte mi. Už mi nezbývá moc času.“
Srdce mi začalo divoce bušit. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale v obchodě bylo jen pár lidí, kteří si v klidu nakupovali. Žádné známky paniky, žádné náznaky, že by se tu dělo něco neobvyklého. Rukama se mi začala šířit nervozita. Papírek jsem pevně sevřela a otočila ho na druhou stranu.
Byla tam adresa.
Neznala jsem ji, ale podle části města, která tam byla napsaná, mi bylo jasné, že je to nedaleko. Chvíli jsem tam jen stála a nevěděla, co dělat. Možná to byl jen špatný vtip. Možná to tam někdo nechal schválně, aby zmátl kolemjdoucí. Ale co když ne? Co když opravdu někdo potřebuje pomoc?
Zhluboka jsem se nadechla. Rozhodla jsem se, že to nemůžu ignorovat. Schovala jsem papírek do kapsy a rychle dokončila nákup. Jakmile jsem zaplatila a vyšla ven, vytáhla jsem mobil a zadala adresu do navigace.
Bylo to asi dvacet minut chůze. Celou cestu jsem přemýšlela, jestli dělám dobře. Možná bych měla zavolat policii? Ale co bych jim řekla? „Našla jsem papírek s prosbou o pomoc v supermarketu?“ Znělo to absurdně. Nakonec jsem se rozhodla, že se tam nejdřív podívám sama.
Když jsem došla k domu na uvedené adrese, bylo už skoro šero. Byl to starý činžovní dům s oprýskanou fasádou. V oknech se svítilo, ale jinak působil opuštěně. Pomalu jsem přešla ke dveřím a zvedla ruku, abych zaklepala.
Dveře se ale samy pootevřely.
Zamrazilo mě. Udělala jsem krok zpět a chtěla se otočit, ale v tu chvíli jsem uslyšela slabý hlas.
„Haló?“
Ozvalo se to někde z vyššího patra. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku. Chtěla jsem se otočit a utéct, ale něco mě drželo na místě. Možná zvědavost. Možná strach. Nebo podivná odpovědnost za ten vzkaz, který jsem našla.
Pomalu jsem vykročila po schodech nahoru…
S každým krokem po vrzavých schodech jsem cítila, jak se mi zrychluje tep. V hlavě mi vířily desítky otázek. Kdo napsal ten vzkaz? Proč byl v obchodě? A hlavně—co mě čeká nahoře?
Když jsem došla na druhé patro, světlo na chodbě slabě poblikávalo. Podle zvuku to vypadalo, že hlas vyšel z konce chodby. Pomalu jsem postupovala vpřed, až jsem se ocitla před dveřmi s oprýskaným nápisem „14B“.
„Haló?“ zopakoval tichý hlas.
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že ho slyší i osoba za dveřmi. Položila jsem ruku na kliku a opatrně zatlačila. Dveře nebyly zamčené.
Uvnitř byla tma. Jen slabé světlo z ulice se odráželo od zaprášených závěsů. Udělala jsem krok dovnitř a téměř okamžitě jsem ucítila zatuchlý vzduch smíšený s vůní něčeho kovového—krve?
„Je tu někdo?“ zeptala jsem se, tentokrát hlasitěji.
V rohu místnosti se něco pohnulo.
Trhla jsem sebou a chtěla jsem utéct, ale pak jsem si všimla, že na podlaze sedí žena. Byla vyhublá, měla rozcuchané vlasy a oblečení na ní viselo jako hadry. V očích měla vyděšený pohled, ale když mě spatřila, něco v nich se změnilo—naděje?
„Vy jste to našla…“ zašeptala.
Nechápala jsem. „Co jsem našla?“
„Vzkaz,“ odpověděla slabě a ukázala na kus roztrhaného papíru, který držela v třesoucí se ruce. „Napsala jsem jich několik. Každý den, když mě pustili ven, jsem jeden schovala někde v obchodě. Myslela jsem, že si jich nikdo nevšimne…“
Ztuhla jsem.
„Kdo… vás tu drží?“ vypravila jsem ze sebe.
Než stačila odpovědět, ozval se za mnou zvuk.
Někdo byl ve dveřích.
Zatajila jsem dech a pomalu se otočila.
V chodbě stál muž.
Jeho tvář byla ve stínu, ale jeho postava působila hrozivě.
„Tohle není váš problém,“ řekl hlubokým hlasem.
Instinktivně jsem udělala krok zpět k ženě, ale v tu chvíli se pohnul. Než jsem stihla vykřiknout, vrhl se na mě.
A pak…
Tma.
—
Probudila jsem se v nemocnici.
Světla mě oslňovala a v hlavě mi hučelo. Slyšela jsem tlumené hlasy a pípání přístrojů. Pokusila jsem se pohnout, ale celé tělo mě bolelo.
„Už jste vzhůru,“ ozval se hlas. Otočila jsem hlavu a uviděla policistu sedícího vedle mé postele.
„Co… co se stalo?“ zašeptala jsem.
Muž se na mě vážně podíval. „Našli jsme vás v tom bytě v bezvědomí. Měla jste štěstí—ten muž vás zřejmě omráčil, ale někdo zavolal policii dřív, než vám mohl ublížit víc.“
„Ta žena…“
„Je v pořádku,“ přikývl. „Byla pohřešovaná několik měsíců. Držel ji tam proti její vůli. Díky vám je teď volná.“
Přivřela jsem oči a snažila se zpracovat, co se vlastně stalo.
Jeden zapomenutý vzkaz v obchodě… a změnil nejen můj život, ale i její.
