Článek
Schránka byla plná obvyklých zpráv – žádosti od kolegů, interní oznámení, reklamy… A pak jsem ho uviděla.
Odesílatel: Adam Novotný
Ruka mi ztuhla na myši. To jméno jsem znala. Až příliš dobře.
Adam Novotný byl můj snoubenec.
Tedy… bývalý snoubenec.
Zemřel před dvěma lety při autonehodě.
Nechápala jsem
Srdce mi začalo divoce bušit. Oči mi přeskakovaly mezi jménem a předmětem e-mailu: „Musíme si promluvit.“
To nemohlo být možné. Muselo jít o nějaký omyl. Nebo někdo jiný používal jeho jméno?
Než jsem si to stihla rozmyslet, klikla jsem.
E-mail byl krátký.
„Ahoj, Aničko. Já vím, že tomu neuvěříš, ale prosím tě – jdi dnes v 18:00 do naší oblíbené kavárny. Prosím. Je to důležité.“
Nic víc.
Žádný podpis.
Žádná odpověď na moje otázky.
Kdo to mohl být?
Snažila jsem se přemýšlet racionálně. Možná někdo jen využil jeho starou e-mailovou adresu? Možná šlo o nějaký špatný vtip? Nebo snad…?
Ne, to nebylo možné.
Byla jsem na jeho pohřbu. Viděla jsem jeho auto po nehodě. Byla jsem na policii, když mi oznámili, co se stalo.
A přesto…
Proč jsem cítila, že tam musím jít?
Setkání
Celý den jsem se nedokázala soustředit. Když se přiblížila šestá hodina, nervózně jsem dorazila ke kavárně. Bylo tam poloprázdno.
Posadila jsem se ke stolu, kde jsme s Adamem vždycky sedávali. Čekala jsem.
Pět minut.
Deset minut.
Pak si přede mě někdo sedl.
Nebyl to Adam.
Byl to muž, kterého jsem nikdy neviděla. Asi padesátiletý, s unavenýma očima a těžkým výrazem.
„Děkuju, že jste přišla,“ řekl tiše.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.
Muž se nadechl a pak z kapsy vytáhl malý USB disk. Posunul ho ke mně.
„Tohle vám Adam nechal. Než zemřel, požádal mě, abych vám to jednoho dne předal. A dnes je ten den.“
Téměř jsem přestala dýchat.
Co mi Adam zanechal?
A proč jsem o tom měla vědět až teď?
