Článek
Příjemná atmosféra, milá obsluha, dobré jídlo – ideální místo na to, abych si na chvíli odpočinula.
Usadila jsem se k oknu a objednala si svůj oblíbený pokrm. Všechno probíhalo normálně, až do chvíle, kdy mi číšník přinesl účet.
Vzala jsem papírek do ruky a už jsem se chystala vytáhnout peněženku, když mi něco nesedělo.
Na účtence bylo jiné jméno.
Nejdřív jsem si myslela, že je to jen chyba – že mi omylem přinesli účet někoho jiného. Ale pak jsem se podívala blíž a zamrazilo mě.
Známé jméno
Na účtence stálo: Jana K.
To jméno jsem znala. Příliš dobře.
Jana K. byla moje kamarádka z dětství. Neviděla jsem ji roky, ale kdysi jsme byly nerozlučné. Jenže pak se stalo něco, co nás rozdělilo. Něco, na co jsem se snažila zapomenout.
Pohlédla jsem na číšníka. „Promiňte, ale myslím, že jste mi dali špatný účet,“ řekla jsem mu.
Podíval se na účtenku a jeho tvář na okamžik ztuhla. Jen na zlomek sekundy, ale já si toho všimla.
„Omlouvám se, hned to napravím,“ odpověděl spěšně a už se chystal vzít účet zpět.
Jenže já ho nepustila. „Nechám si ho. Jen pro zajímavost – byla tady ta paní přede mnou?“
Číšník zaváhal. Pak pomalu přikývl. „Ano. Seděla támhle u rohu. Odešla asi před deseti minutami.“
Otočila jsem se tím směrem. Stůl byl prázdný, ale na židli ležela složená papírová ubrousek. Vstala jsem a šla k němu. Když jsem ho rozložila, našla jsem na něm vzkaz.
„Potřebuju s tebou mluvit. Prosím, ozvi se mi. Jana.“
Náhoda?
Srdce mi začalo prudce bušit. Po tolika letech? Proč by mě teď hledala? A proč mi nenechala svůj telefon?
V hlavě se mi začaly vybavovat vzpomínky. Bylo nám patnáct, když jsme se naposledy viděly. Něco se tehdy stalo, něco, co nás rozdělilo. Bylo to dávno, ale nikdy jsem na to úplně nezapomněla.
A teď tu byla znovu.
Vzala jsem účet i papírový ubrousek a rychle zaplatila. Když jsem vyšla z restaurace, rozhlédla jsem se po ulici. Nikde jsem ji neviděla.
Ale něco mi říkalo, že tohle není konec. Možná jsem si myslela, že minulost je dávno uzavřená, ale ona se právě znovu otevřela.
A já musela zjistit proč.
