Článek
Proto když jednou večer usnul na gauči a jeho telefon ležel vedle něj, vůbec jsem neměla potřebu do něj nahlížet. Jenže pak mu přišla zpráva.
Na displeji se rozsvítilo jediné slovo: „Zítra?“
Podívala jsem se na odesílatele. Byl to jen jedno písmeno – „X“. Žádné jméno, žádná příjmení, nic, co bych poznala.
Neměla jsem v plánu něco si domýšlet, ale v hlavě mi začal hlodat neklid. Kdo mu píše takhle pozdě? A proč tak neurčitě? Opatrně jsem vzala telefon a otevřela seznam kontaktů. Hledala jsem „X“. Našla jsem ho okamžitě. Jenže místo jména nebo čísla tam bylo něco zvláštního.
„+000 000 000“
Něco takového jsem nikdy neviděla. Číslo, které neexistuje? Možná nějaká aplikace? Možná utajený kontakt? Možná jen náhoda?
Srdce mi bušilo. Ruce se mi potily. A pak jsem udělala něco, co bych nikdy nečekala.
Zavolala jsem.
Telefon začal vyzvánět. Nejprve bylo ticho. Pak jakési zvláštní šumění, jako kdyby někdo dýchal do sluchátka. Cítila jsem, jak mi po zádech přebíhá mráz.
„Haló?“ řekla jsem váhavě.
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. A pak se ozvalo něco, co mi vyrazilo dech.
„Tady není žádný X,“ zašeptal hlas. „Ale ty mě znáš…“
Polkla jsem. Hlas byl hluboký, podivně zkreslený, ale přesto mi připadal povědomý. „Kdo jste?“ vyhrkla jsem.
Chvíle ticha. A pak ten hlas řekl moje celé jméno. Dokonale správně.
Vyjekla jsem a típla hovor. Celé tělo se mi třáslo. Jak to mohl vědět?
Otočila jsem se k manželovi, který stále spal na gauči, nic netušící. Měla jsem ho vzbudit? Zeptat se ho? Ale co bych mu řekla?
Nakonec jsem se rozhodla. Zavřela jsem oči, nadechla se a znovu otevřela telefon. Kontakt „X“ tam už nebyl.
Zmizel. Jako by nikdy neexistoval.
Druhý den jsem sebrala odvahu a manžela se zeptala. „Kdo je X?“
Díval se na mě zmateně. „O čem to mluvíš?“
Vzala jsem jeho telefon a otevřela kontakty. Nic. „Nikdy jsem tam žádné X neměl,“ řekl pevně. A já nevěděla, jestli mi lže… nebo jestli se právě stalo něco, co nedokážu pochopit.
