Článek
Vždycky ji měla na nočním stolku, ale nikdy mi nedovolila do ní nahlédnout. „Až přijde čas,“ říkávala s úsměvem a pohladila mě po vlasech.
Teď byl ten čas.
Seděla jsem na podlaze v obýváku a opatrně odklopila víko. Uvnitř bylo několik broží, pár starých náušnic a jeden náramek. A mezi tím vším – prsten.
Byl zvláštní. Na první pohled nenápadný, ale měl v sobě něco zvláštního. Zlatý kroužek, v něm drobný červený kámen. Ale co mě zarazilo nejvíc, byla rytina uvnitř. Jemné linky tvořily písmena.
A. V.
Okamžitě mi hlavou proběhlo několik jmen z naší rodiny. Nikdo se ale na A. V. nejmenoval.
Zvedla jsem telefon a zavolala mamince.
„Mami, v babiččině šperkovnici jsem našla prsten. Má na sobě písmena A. V. Nevíš, komu mohl patřit?“
Na druhém konci bylo dlouhé ticho.
„Jsi si jistá?“ zeptala se nakonec podivně chvějícím se hlasem.
„Ano. Myslela jsem, že je to třeba pradědečkův snubní prsten, ale iniciály mi nesedí.“
„Počkej tam, za chvíli jsem u tebe,“ řekla a zavěsila.
O půl hodiny později seděla v obýváku naproti mně a prsten si prohlížela se zamyšleným výrazem. Pak si povzdechla a podala mi ho zpátky.
„Ten prsten patřil Adéle Válkové.“
„A kdo to byl?“ zeptala jsem se.
Máma si promnula ruce. „Tohle babička nikdy nechtěla, abychom věděli. Adéla byla její starší sestra.“
Podívala jsem se na ni překvapeně. „Babička měla sestru? Nikdy o ní nemluvila.“
„Protože o ní mluvit nemohla.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Co se jí stalo?“ zeptala jsem se nakonec.
Máma se napila vody a chvíli sbírala myšlenky. Pak spustila:
„Bylo to dávno, ještě před válkou. Adéla byla krásná, chytrá a hlavně – strašně zamilovaná. Jenže do špatného muže. Našla si někoho, koho naše rodina neschvalovala. Nevíme přesně, co se stalo, ale jednoho dne zmizela. Babička ji tehdy hledala, ale nikdy se nedozvěděla pravdu. Jediné, co po ní zůstalo, byl tenhle prsten. Od té doby o ní nikdy nemluvila. Bála se, že by její osud mohl někoho v rodině potkat znovu.“
Zírala jsem na prsten ve své ruce a najednou mi bylo podivně úzko. Cítila jsem, jako by se v místnosti ochladilo.
„A ty myslíš, že… že se jí něco stalo?“
Máma přikývla. „Myslím, že už se nikdy nevrátila domů.“
Podívala jsem se na ten kousek zlata a červeného kamene a najednou měl úplně jiný význam. Nebyl to jen obyčejný šperk. Byl to poslední důkaz existence ženy, o které se nikdy nemluvilo.
A teď ležel v mé ruce.
