Článek
Nikdy jsem nečekal, že se jednoho dne vrátím domů a najdu ho otevřený na stránce, kterou jsem nikdy nenapsal.
A co bylo ještě horší?
Text na té stránce popisoval přesně to, co se mělo stát v příštích hodinách.
A já nevěděl, jestli se tomu můžu vyhnout.
Stránka, která neměla existovat
Ten den jsem se vrátil domů až kolem půlnoci. Bylo chladno, ulice tiché, měsíc jasně svítil.
Vešel jsem do bytu, zapnul světlo a zamířil ke stolu.
A tam ležel můj deník.
Otevřený.
Na stránce, kterou jsem si nepamatoval, že bych kdy napsal.
Ztuhl jsem. Nikdo jiný neměl klíče od mého bytu. Nikdo jiný můj deník nečetl.
A přesto tam byl čerstvě napsaný text.
Roztřesenýma rukama jsem začal číst.
„Jestli tohle čteš, je už pozdě.“
Takhle začínal zápis v deníku. Mým vlastním rukopisem.
Ale já si byl jistý, že jsem ho nenapsal.
„Vím, že jsi právě přišel domů. Že tě překvapilo, když jsi našel deník otevřený. A že teď cítíš ten zvláštní pocit v žaludku – jako kdyby tě někdo sledoval.“
Podíval jsem se kolem sebe. Byt byl prázdný.
Ale měl jsem nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.
Pokračoval jsem ve čtení.
„Nechoď do koupelny. A hlavně se nepodívej do zrcadla.“
Ztuhl jsem.
Do koupelny jsem měl zrovna namířeno.
Zvuk, který neměl být slyšet
V tu chvíli se z koupelny ozvalo tiché kapání vody.
Bylo to zvláštní, protože jsem si byl jistý, že jsem kohoutek před odchodem zavřel.
Pomalu jsem se otočil a podíval se ke dveřím koupelny.
Byly pootevřené.
Nechal jsem je otevřené?
Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep. Měl jsem tam jít?
Pak jsem si vzpomněl na varování v deníku.
„Nechoď tam. A hlavně se nepodívej do zrcadla.“
Udělalo se mi špatně.
Ale bylo pozdě.
Zrcadlo
Přiblížil jsem se ke koupelně. S každým krokem se mi v hlavě ozývalo varování.
Ale něco mě tam táhlo.
Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.
A pak jsem se podíval do zrcadla.
A v tom okamžiku jsem pochopil, co jsem udělal špatně.
Protože odraz v zrcadle se nehýbal stejně jako já.
Ten druhý já
Na zlomek vteřiny se mi zdálo, že je všechno v pořádku.
Ale pak jsem si všiml drobného detailu.
Můj odraz mrkl.
Ale já ne.
Srdce mi vynechalo úder. Odraz mě sledoval.
A pak se začal usmívat.
Nebyl to normální úsměv. Byl to úsměv, který nepatřil mně.
Byl široký, nepřirozený. A pak odraz zvedl ruku – ale já jsem zůstal stát bez hnutí.
Odraz se pohnul sám.
A pak…
Vykročil ven ze zrcadla.
Co jsem udělal?
Utíkal jsem z koupelny, ale bylo pozdě.
Zadní dveře bytu se samy otevřely.
A pak jsem uslyšel kroky.
Někdo – nebo něco – šlo ke mně.
Podíval jsem se zpět do koupelny.
Zrcadlo bylo prázdné.
Ale já už nebyl ten, kdo ho opustil.
Od té noci…
Nevím, kdo jsem. Nevím, jestli jsem to pořád já.
Ale jedno vím jistě.
To, co jsem pustil ven, je teď na svobodě.
A možná… to teď čte i tebe.
