Článek
Nějakou tu hezkou rutinu – ráno do práce, odpoledne domů k rodině, víkendy s přáteli, kteří jsou na tom stejně.
Ale realita je úplně jiná. Jsem sám.
A všichni kolem mě? Ti už svůj život dávno vybudovali.
Každé setkání je jako připomínka, že nejsem tam, kde bych měl být.
Vždycky jsme si byli rovni. Parta přátel, co spolu vyrůstala, chodila na stejné akce, měla stejné plány do budoucna. Ale teď, když se potkáme, cítím tu propast.
Dřív jsme řešili nové filmy, vtipné historky z práce nebo kam pojedeme na výlet. Teď? Hlavním tématem jsou děti.
„Malý už začíná chodit, je to neskutečné!“
„Včera jsme vybírali školku, nemůžu uvěřit, že už je to tady.“
„Říkali jsme si s manželkou, že bychom možná chtěli druhé dítě…“
Sedím tam, usmívám se a přikyvuji. A přitom mi v hlavě běží myšlenky:
„Tohle jde úplně mimo mě.
Tohle není můj svět.“
A pak přijde to nevyhnutelné: „A co ty? Už někoho máš?“
Co jim na to říct? Že jsem stále sám? Že se můj život od dob vysoké školy moc neposunul? Že mám pocit, že jsem něco prošvihl?
Rodina není pro každého. Ale… vážně?
Vždycky jsem si říkal, že mám čas. Že na rodinu jednou dojde, ale nejdřív chci něco zažít, chci si budovat kariéru, chci si užívat svobody.
Jenže najednou mi není dvacet. A i když svobodu mám, někdy se mi vkrádá do hlavy otázka:
„Co když už je pozdě?“
Když se podívám kolem sebe, vidím, jak se cesty mých přátel rozdělují od té mé. Oni jdou dál – společné dovolené s rodinou, víkendy s dětmi, starosti, které já vůbec neznám.
A já? Zůstávám na místě.
Je to moje volba, nebo jen strach?
Někdy si říkám, že mi to vlastně vyhovuje. Nemám povinnosti, můžu si dělat, co chci. Nemusím se přizpůsobovat partnerovi, nemusím řešit, kde budu za pár let.
Ale pak přijdou ty večery, kdy se vrátím do prázdného bytu.
Kdy mi nikdo nenapíše, jestli jsem v pořádku.
Kdy nemám komu vyprávět, co se mi ten den stalo.
A najednou se ptám sám sebe: Neodmítám vztahy jen proto, že se bojím, že mi nevyjdou?
Co když nikdy nenajdu to, co oni?
Moji přátelé už našli „toho pravého“ nebo „tu pravou“. Mají partnera, se kterým budují život. A já? Nevím, jestli někdy něco takového najdu.
Co když se to prostě nestane?
Co když budu navždy ten kamarád bez rodiny, který se občas objeví na oslavě, přinese dárek pro děti, ale ve skutečnosti je vždycky tak trochu mimo okruh?
Bojím se, že jednou už nebude s kým chodit na pivo.
Že jejich životy se naplní starostmi o rodinu a pro mě tam nezbude místo.
Jsem pozadu? Nebo prostě jen jiný?
Společnost nás učí, že bychom měli mít život podle určitého scénáře. Ve dvaceti si užívat, ve třiceti mít rodinu, ve čtyřiceti stabilní kariéru. Ale co když to pro mě takhle nefunguje?
Co když nejsem pozadu, ale prostě mám jinou cestu?
Možná se jednoho dne probudím a zjistím, že rodina není to, co hledám. Možná přijde chvíle, kdy potkám někoho, s kým to všechno bude dávat smysl.
A nebo taky ne.
A to je to nejděsivější – nevím.
Nevím, jestli jsem na správné cestě. Nevím, jestli někdy najdu to, co moji přátelé už mají.
Jediné, co vím, je, že čas nečeká.
A já se musím rozhodnout, jestli chci zůstat sám, nebo se konečně pokusit najít někoho, s kým budu opravdu sdílet svůj život.
