Článek
Vždycky jsem byl/a člověk, který si cenil klidu a předvídatelnosti. Můj život byl jedna velká rutina: ráno vstát, jít do práce, odpoledne se vrátit domů, dát si večeři, a večer strávit u oblíbeného seriálu. Nic mě nenutilo, abych něco měnil/a. A já byl/a spokojený/á. Tedy alespoň jsem si to myslel/a.
Pak ale přišel okamžik, kdy mi došlo, že něco chybí. Stalo se to jednoho večera, když jsem scrolloval/a sociální sítě. Viděl/a jsem fotku mého spolužáka z vysoké, který právě přidal fotku z vrcholu nějaké hory. „Zase další dobrodruh,“ pomyslel/a jsem si. Jenže tenhle spolužák býval podobný jako já – nikdy se do ničeho nehrnul, měl rád pohodu a vyhýbal se riziku.
Začalo mi vrtat hlavou: „Kdy naposledy jsem udělal/a něco opravdu odvážného? Něco, co by mě posunulo dál?“ Nemohla jsem si vzpomenout. V tu chvíli jsem si řekl/a, že musím něco změnit.
Další den jsem udělal/a něco, co bych od sebe nikdy nečekal/a. Přihlásil/a jsem se na kurz veřejného vystupování. Mluvit před lidmi? To bylo vždycky moje noční můra. Jen pomyšlení na to, že budu stát před skupinou cizích lidí, mě děsilo. Ale právě proto jsem věděl/a, že to musím udělat.
První den kurzu jsem byl/a nervózní už cestou. V sále seděla asi dvacítka lidí, všichni působili sebevědomě a připraveně. Já si připadal/a jako školák, který zapomněl domácí úkol. Když na mě přišla řada, abych se představil/a, cítil/a jsem, jak se mi třesou ruce.
„Jmenuju se…“ – na okamžik jsem úplně zapomněl/a své jméno. Celá místnost na mě hleděla, a já měl/a chuť utéct. Ale neudělal/a jsem to. Zhluboka jsem se nadechl/a a pokračoval/a. Můj hlas se třásl, ale zvládl/a jsem to. Lidé se na mě usmáli a zatleskali.
S každou další lekcí jsem cítil/a, jak získávám sebevědomí. Nejen při mluvení, ale i v každodenním životě. Uvědomil/a jsem si, že strach není nepřítel, ale učitel. A ten den, kdy jsem se rozhodl/a vystoupit ze své komfortní zóny, byl začátek nového dobrodružství.
Dnes už pro mě není problém promluvit před lidmi nebo se pustit do něčeho neznámého. A kdykoliv mám strach, připomenu si ten okamžik, kdy jsem překonal/a sám/sama sebe. Možná to nebylo velké gesto, ale pro mě to znamenalo svět.
