Článek
Na displeji se zobrazilo moje vlastní číslo. Překvapeně jsem zamrkala. Jak je to možné? To musí být nějaká chyba. Možná podvodník, co maskuje svou identitu. Po chvilce váhání jsem hovor přijala.
„Haló?“ řekla jsem opatrně.
Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval hlas. Můj hlas.
„Nechoď tam,“ řekla jsem sama sobě.
Ztuhla jsem. Bylo to jako poslouchat nahrávku, ale s tím rozdílem, že hlas zněl vystrašeně. Jakoby se chystal říct ještě něco, ale hovor se přerušil. Telefon mi málem vypadl z ruky. Srdce mi začalo divoce tlouct. Co to bylo? Někdo si ze mě dělá legraci? Nebo…
Snažila jsem se uklidnit. Možná je to nějaký podvod, možná jen technická chyba. Ale něco ve mně mi říkalo, že tohle nebylo normální. Než jsem si stihla vše promyslet, telefon znovu zazvonil. Opět moje číslo. Ruka se mi třásla, když jsem zvedla hovor.
„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se.
Tentokrát se ozvaly jen tři slova. Byla to moje vlastní slova, ale plná naléhavosti: „Musíš utéct. Hned.“
A pak ticho.
Telefon mi vypadl z ruky a já se rozhlédla po pokoji. Všechno vypadalo normálně. A přesto jsem měla pocit, že něco není v pořádku. Pak jsem si vzpomněla na první větu: Nechoď tam. Kam? Kam nemám jít? O co jde?
A pak mi došlo něco děsivého.
Zítra jsem měla schůzku na jednom odlehlém místě. Dlouho opuštěný dům, kam mě pozval neznámý člověk kvůli práci. Pořád jsem váhala, jestli tam vůbec jet. A teď mi volalo moje vlastní já, abych tam nechodila. Mohl to být jen podivný žert… ale co když ne?
Rozhodla jsem se to riskovat. Nepojedu tam.
Následujícího dne jsem se dozvěděla, že v tom domě našli tělo. Někoho, kdo vypadal přesně jako já.
