Článek
Je tomu už docela řádku let, co se mi přihodil tenhle hrozný příběh.
Nezapomenu na něj, ale do nejdelší smrti.
Chodila jsem celkem pravidelně do jednoho známého fitka na pražské Vinohradské ulici. (dnes má už nového majitele)
I když byly prostory posilovny velmi rozlehlé, postupně jsem se tam se všemi „gymraty“ seznámila, a stala se z nás taková partička několika desítek lidí s jedním podobným koníčkem.
Jednoho dne nám do mailu přišla nabídka od naší posilovny, že cestovka patřící stejnému majiteli, pořádá týdenní poznávací zájezd do Turecka.
Jako členům klubu nám nabídli fakt dobrou cenu. Proč byla cena tak lákavá, jsme pochopili až v Turecku.
Z naší gymrat party nás jelo asi deset, a zbytek zájezdu tvořili nějací důchodci.
Už to, bylo trochu divné. Taková nesourodá skupina cca 50 turistů.
Bylo to trochu k smíchu.
Do Antaly jsme přiletěli večer, a hotel vypadal vcelku obstojně. Dobrá večeře, pohodlná postel.
Hned ráno se vše ovšem začalo vyjasňovat. Nahnali nás i s důchodci do konferenční místnosti, kde se nás snažili přesvědčit, že si máme přikoupit nějaké balíčky služeb za další tisíce. Prostě taková ta akce „šmejdů“ na důchodce.
Někdo podlehl, jiný ne a jelo se.
Autobusem 200, nebo 300 kilometrů každý den. Zajímavá místa, ale vcelku únavné i pro nás, natož pro důchodce.
Táhli se za námi jako med, a naši průvodci je poté ještě zavedli k nějakému smluvenému prodejci něčeho, třeba koberců, a snažili se tam z nich vysochat další nekřesťanské peníze.
Dny plynuly, a náš zájezd se chýlil ke svému konci.
To nejhorší mě teprve čekalo. Předposlední den jsem ráno nastupovala do autobusu, a už mi nebylo zrovna moc dobře.
V některém tom hotelu na cestě, jsem asi snědla něco špatného, a bylo to čím dál horší.
Bylo mi na zvracení, ale bohužel nejen to. Chtělo to ze mě ven i dolem.
Řekla jsem průvodci, ať řidič zastaví, že musím ven. Než ten mu to ovšem přeložil do turečtiny, tak jsem vyhodila obrovskou šavli přes půl autobusu, a mělo být ještě hůře.
Další a další gejzíry zvracení v křeči, a do toho jsem neudržela ani ten spodek! Bože můj!
Přes moje světlounké, tenké letní šatičky se hrnula tekutá, tmavá a obrovsky smrdutá kaše.
Autobus konečně zastavil, a já letěla po schůdcích, a za mnou „plesk, plesk“ kaše letí po mých nohách na schůdky, na chodník, všude. Do toho další šavle! Horor.
Všimla jsem si, že stojíme před nějakou restaurací, kde na zahrádce turisti i místní obědvají, teď už tedy nikoliv, a jen na mě nevěřícně civí.
Vletím do té hospody. Lidé sedí i tam. Toalety nemohu najít, lítám tam zběsile, a kaše ze mě pořád na podlahu „kap, kap, šplouch..“
Konečně vidím záchody! Nedbám, co na mě pingl, kluk tureckej, volá.
Vletím do kabinky, a usednu na mísu. Už ve mně není ani ň.
Motá se mi hlava, je mi blbě, ale lepší se to.
Teprve teď začínám přemýšlet. Až doposud vše bylo čistě živočišně pudové.
Sakra. Co teď? Jsem úplně bezradná. Podělaná a poblitá od hlavy až k patě. Autobus k nepoužití, a číšník volající něco z chodby. Nejspíš něco jako „Kdo uklidí ten průjem všude kolem?“.
Brečím zoufalstvím.
Slyším svou kamarádku, jak vše vysvětluje obsluze, která jí stejně moc nerozumí.
Říkám jí, že z toho hajzlíku nikdy v životě nevylezu, a nepůjdu tou chodbou a restaurací ven, kolem té zahrádky, do toho fekálního busu. Prostě ne.
Jasně, že jsem nakonec šla.
Víc odvahy jsem už potom nikdy v životě nepotřebovala.
Omlouvám se tímto všem zúčastněným, a i vám, čtenářům, že jste mi posloužili, jako má terapie na toto mé trauma.
Tak tenhle příběh se stal přímo mně, nebo jedné z naší party tří říčanských drben. Ale je fakt real, to mi věřte!
