Článek
Již malá dítka dobře chápou, že žalovat se nemá, ale samozřejmě to často dělají. Ono je to složité. Nějaké evoluční prvky ukryté uvnitř nás, se snaží nám vydobýt jakoukoliv konkurenční výhodu oproti ostatním jedincům a každý prostředek se může hodit. Tedy to by tak hrálo, aby měl spolužák lepší známku než já, když je to blb a všechno opsal z taháku. Co ale s ním? Co ho takhle bonznout? Ale bonzovat se nemá a bonzáky nemá nikdo rád…
Sakra, to je dilema. Dětská duše poprvé zkoumá v tomto směru sebe sama. Asi tehdy někdy dochází na to zásadní rozdělení lidí. Na bonzáky a držhubky. Nemohu to nijak dokázat, ale myslím si, že kým se to dítko rozhodne být, tak tím už většinou zůstane po celý svůj život. Mnoho lidí se tak stane celoživotními udavači. Pro výkon některých povolání je přímo nutností být rozeným udavačem. Těžko si lze představit kontrolory, revizory, policisty, ale i třeba starosty a politiky obecně, kteří by byli rozenými držhubkami.
Nelze spolehlivě určit, zdali jsou morálnější rození udavači, kteří zcela logicky argumentují, že každý má dělat věci tak, aby se jich nemusel obávat. Tedy řádně a v souladu se všemi pravidly.
Naopak držhubky si mnohem více cení vlastního i cizího soukromí a argumentují tím, že pravidla jsou normami v čase proměnlivými a nelze je vždy brát doslovně. O nikoho se nestarají a nemají zájem, aby se kdokoliv staral o ně.
Lze argumentovat na obě strany do nekonečna. Pana Čurdu byste asi v době Heydrichiády mít za souseda nechtěli, stejně jako pana inženýra Babiše před rokem 89 a jako mnoho dalších známých osobností, třeba z kultury.
Na druhou stranu, asi ani není moc dobré, mít za souseda zapřísáhlého držhubku v době, kdy jste na dovolené a někdo vám v noci chodí po baráku s baterkou.
Proč se ale o tomto rozepisuji? Jela jsem nedávno do servisu pro své auto a použila jsem autobus pražské integrované dopravy. Dvě za mnou sedící ženy středního věku nešlo neposlouchat. Jedna z nich zcela otevřeně popisovala svůj plán, jak již zítra půjde udat svého souseda, že stále ještě nevyměnil svůj starý kotel. Měl to udělat do září a považte to… On s ním topí ještě v říjnu. A to by tedy hrálo, aby nebohá paní dala 150 tisíc za nový kotel na ekopeletky a chasník by si klidně přikládal do svého starého kotle polena.
Hanbou bych se propadla na něco takového vůbec jen pomyslet! Natož to někomu vykládat v autobuse ve více než hlasitém rozhovoru. Pro někoho je asi udavačství tak běžnou záležitostí jako nákup v Lidlu.
A to mě tedy osobně dost děsí.
