Článek
Rok 2024 byl nejteplejším rokem v historii měření. Podle čerstvě zveřejněné zprávy evropské klimatické služby Copernicus o stavu klimatu v EU za rok 2024 čelí Evropa stále extrémnějším projevům klimatické krize – vlnám veder, suchu, přívalovým dešťům i rekordnímu oteplování oceánů. Stav evropského klimatu se zhoršuje a dopady už dnes ohrožují zdraví, ekonomiku i životy milionů lidí v Evropě i ve světě.
A přesto se Evropská unie v tuto chvíli rozmýšlí, zda opravdu dodrží své vlastní závazky na ochranu klimatu. Místo jasného plánu, jak do roku 2040 výrazně omezit emise skleníkových plynů, které jsou hlavní příčinou oteplování, přicházejí návrhy, jak ambice „změkčit“.
Zatímco extrémní projevy klimatické krize sílí, Evropa váhá. A zaplatí za to její obyvatelé.
Klimatický cíl pro rok 2040: o co jde a proč je důležitý
Evropská unie se zavázala dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 – tedy stavu, kdy už nebude vypouštět víc skleníkových plynů, než zvládne příroda nebo technologie pohltit. Aby se k tomu vůbec mohla dostat, potřebuje mít jasný plán.
Již dnes naplňujeme cíl snížení emisí o 55% do roku 2030. Dalším krokem je stanovit klimatický mílnik pro rok 2040. Jde o návrh, podle kterého by EU měla do té doby snížit své čisté emise skleníkových plynů o 90 % oproti roku 1990. Tento cíl navrhla Evropská komise v roce 2024 jako součást plánu, jak dál snižovat emise po roce 2030.
Jenže i těch 90 % je podle mnoha expertů naprosté minimum. Evropská vědecká poradní rada pro klimatickou změnu (ESABCC) doporučuje snížení o 90–95 %, přičemž horní hranice by lépe odpovídala spravedlivému podílu EU na řešení klimatické krize. Generální tajemník OSN navíc opakovaně vyzývá bohaté státy, aby dosáhly klimatické neutrality už kolem roku 2040 – ne až o dekádu později.
Cíl pro rok 2040 je zásadní, protože ukáže, jestli to Evropská unie s ochranou klimatu a klimatickou neutralitou myslí vážně – nebo jestli bude dál odkládat rozhodnutí, která jsou sice nepopulární, ale nutná. A rozhoduje se o něm právě teď.
Evropský plán na ochranu klimatu může ztratit sílu – právě když ji nejvíc potřebujeme
Namísto toho, aby Evropská unie svůj klimatický plán posílila, se teď stále víc mluví o tom, jak ho „změkčit“. Na stole se objevují zatím čtyři návrhy, které by umožnily snížit emise později, přesouvat odpovědnost, se spoléhat na účetní triky místo skutečných řešení nebo přesouvat zodpovědnost napříč sektory.
Například se uvažuje o tom, že většina emisí by se nesnižovala postupně, ale ve větší míře až těsně před rokem 2040. Jenže čím dřív se do toho pustíme, tím to bude jednodušší a levnější. Odkládání znamená víc emisí a větší dopady.
Dalším z nápadů, jak si „ulehčit“ splnění cíle, je i možnost zaplatit jiným zemím za snižování emisí místo toho, aby je omezovala sama EU. Fungovalo by to tak, že si EU koupí takzvané uhlíkové kredity – tedy jakési potvrzení, že někdo jinde emise nevyprodukoval. Zní to jako jednoduché řešení, ale v praxi to často nefunguje – v minulosti se ukázalo, že tyto kredity nevedou ke skutečnému snížení emisí, nebo že se započítají dvakrát. Navíc to znamená, že EU by peníze investovala mimo svůj vlastní prostor, místo aby podporovala čistší a dostupnější řešení doma.
Mluví se také o tom, že by se do celkového snížení emisí více započítávalo „odstraňování uhlíku“ – například výsadbou stromů nebo použitím technologií, které z ovzduší CO₂ zachytávají. Tyto postupy ale nemohou nahradit skutečné omezování znečištění. Lesy mohou shořet nebo uschnout, technologie zatím nejsou dostupné ve velkém měřítku. Je to jako spoléhat na záchrannou brzdu, která ještě ani není hotová.
Navrhuje se i větší flexibilita dosahování cílů mezi sektory – například když se nestíhá snižovat emise v dopravě, může to „zachránit“ jiný sektor. Jenže to může vést k tomu, že se ty nejproblémovější oblasti, např. doprava, budovy, zemědělství, budou dál odsouvat. A to si nemůžeme dovolit.
Pokud EU přijme některý z těchto návrhů, povede to k oslabení klimatické politiky a tedy k oslabení ochrany planety i lidí.
Kdo na to doplatí? Obyčejní lidé v Evropě
Klimatická opatření se často prezentují jako něco „nákladného“. Jenže když EÚ zpomalí, nebo oslabí svůj klimatický plán, náklady porostou – a poneseme je hlavně my – obyčejní lidé.
Důsledky klimatické krize už teď zasahují naše životy: ničí úrodu, zvyšují ceny potravin, zatěžují zdravotnictví, způsobují škody na domech, silnicích i veřejné infrastruktuře. A s každým rokem, kdy se s řešeními otálí, se dopady zhoršují – a opravy budou dražší.
Zároveň platí, že právě lidé s nižšími příjmy mají nejmenší možnosti se chránit – ať už jde o zajištění bydlení, chlazení v horku nebo pojištění proti škodám. Slabý klimatický plán je nechá napospas.
Silná a férová klimatická politika naopak může chránit lidi, posilovat odolnost společnosti a snižovat nerovnosti. Ale jen pokud se vezme vážně – bez výmluv a obcházení.
Chytrá dekarbonizace přitom není jen o klimatu. Přináší i nové příležitosti. Pokud EU bude směřovat k cíli 1,5 °C, může už do roku 2030 díky novým technologiím a modernizaci získat přes 1 bilion eur. V Česku by rychlejší snižování emisí přineslo přibližně 439 miliard korun vedlejších přínosů. To nejsou jen čísla – to jsou nové práce, čistší vzduch, levnější energie a silnější ekonomika.
Odkládání není strategie. Je to selhání.
Evropská komise už měla dávno předložit návrh, který by klimatický cíl pro rok 2040 přepsal do zákona. Termíny se ale opakovaně odkládají – a místo jasného závazku roste nejistota.
Vypadá to, že pokud návrh vůbec přijde, bude slabší, než by měl být. V části Komise, členských států i Evropského parlamentu sílí snaha cíl oslabit – navzdory varováním vědců, rostoucím dopadům klimatické krize a očekávání, že Evropa bude lídrem, ne brzdou.
Další couvání si nemůžeme dovolit. Slabý klimatický cíl neznamená kompromis – znamená, že se vzdáváme ochrany, kterou nutně potřebujeme. Pro lidi, pro zdraví, pro budoucnost.
Autorky:
Marta Janko, mediální koordinátorka klimatické kampaně Greenpeace ČR
Miriam Macurová,vedoucí klimatické kampaně Greenpeace ČR.
