Odešel Ibra Ibrahimovič. Zoufale krásné severní Čechy přišly o svého fotografa a my o přítele

Když jsme před pár lety odebírali u Ústí nad Labem z řeky vzorky, které jsme pak testovali na přítomnost mikroplastů, úplně na konci akce už pozvaní novináři a fotoreportéři z místa odjeli a my jsme na břehu osiřeli. Bylo horko. Ibra se svlékl, vlezl do Labe a já tam vlezl taky. Plavali jsme spolu proti silnému proudu řeky a smáli jsme se, že i přes veškeré úsilí jsme pořád na stejném místě. A Ibra si liboval, jaká je to paráda, že už místní vodní toky nepřipomínají jedovaté stoky. A že už se vzduch dá dýchat. Když chodil Ibra do školy, dým z místních uhelných provozů byl občas tak hustý, že nebylo vidět na krok a musel se orientovat podle bílé čáry na silnici. Hodně se toho v regionu změnilo. Přesto proměna severních Čech byla podle Ibry příliš pomalá a nedostatečná.

Kromě zdevastované krajiny a ekologických problémů Ibra fotil i genius loci severních Čech a jeho fotky měly zvláštní poetiku. Sám říkal, že je ten region „zoufale krásný“. Jeho celoživotním dílem jsou Střepy severních Čech. Svůj domov Ibra miloval a přes objektiv svého fotoaparátu ho ukazoval všem. A ukazoval i zajímavé lidí, kteří zde žijí, a jejich příběhy. Fotil místní Romy ze sousedství, kubánské dělníky z litvínovské chemičky na jejich ubytovně i horníky pod zemí na Centrumce. Za snímky ze života rodiny místního sedláka Rajtera získal v roce 2003 cenu Czech Press Photo.

Ibrovy předci - jak jméno napovídá - pochází částečně z Balkánu, ale on sám byl Severočech jako poleno. Narodil ve starém královském městě Most v roce 1967, tedy ve stejné době, kdy začala demolice tohoto krásného historického města kvůli rozšiřování místního uhelného velkolomu. Podobně jako starý Most skončila v regionu zhruba stovka měst a obcí. Ibra vyrůstal v Meziboří u Litvínova, které těžba uhlí neohrožovala, nicméně bourání sídel kvůli uhlí, respektive obrana domovů místních lidí před zbouráním se pro Ibru v dospělosti staly jedním z ústředních témat jeho fotografické práce.

První Ibrův fotografický projekt, na kterém spolupracoval s tehdy čerstvě založenou českou kanceláří Greenpeace, bylo bourání Libkovic a občanské blokády, které se snažily tuhle vesnici zachránit před buldozery a bagry. „Na první prosincové ráno roku 1992 nezapomenu. Přijel jsem do Libkovic z Litvínova s dobrovolníky Greenpeace a fotografoval obsazení bagru, který měl ten den zbourat kostel. Akce plánovaná na pár dní přerostla v urputnou dvouletou snahu o záchranu obce systematicky likvidované již od roku 1990 kvůli těžbě uhlí,“ vzpomíná Ibra v knize věnované Libkovicím. Vesnici se zachránit nepodařilo, a to Ibru samozřejmě zklamalo. Paradoxní navíc je, že na místě zbouraných Libkovic se pak uhlí nikdy netěžilo.

Série o bourání vesnice, o bezohlednosti těžařů, o odhodlání ekologických aktivistů i o zoufalství a bolestech místních lidí přinesly Ibrovi hned na začátku kariéry věhlas a uznání, ale i dluhy, protože na tomhle několik let dlouhém projektu se nedalo moc vydělat. A to si původně myslel, že v Libkovicích nafotí jen pár fotek.

Později se pro Ibru velmi důležitým tématem, s nímž strávil velkou část svého života, staly uhelný velkolom ČSA a město Horní Jiřetín, které mu mělo ustoupit. Těžaři se snažili prolomit tzv. územní ekologické limity těžby téměř 20 let, až do roku 2015, kdy vláda limity na dole ČSA potvrdila, a tím jeho rozšiřování definitivně zařízla. V letošním roce majitel dolu ČSA zařízl firmu, která zde uhlí těžila, a těžbu přerušil až do zimní sezóny. Nyní posílá do dolu těžit nějaké zbytky partu ze svého druhého lomu Vršany.

Je ale jasné, že Horní Jiřetín je zachráněn a těžba na místním dole končí, a proto jsme se před měsícem společně s přáteli z jiných organizací a s místními lidmi sešli na hraně lomu a v kulturním domě v Horním Jiřetíně, abychom společně zavzpomínali a ohlédli se za úspěšnou kampaní za záchranu města. A Ibra tam byl s námi, i když mu ta zákeřná nemoc, nad kterou se nedá vyhrát, už dávala zabrat. Při té příležitosti vybral Ibra zhruba 650 svých fotek, které jsme si promítali - snímky dokumentovaly 35 akcí z průběhu zhruba 10 let. Ibra chtěl původně udělat menší výběr, ale nešlo to - toho fotografického materiálu bylo prostě hodně a nechtěl, aby nám tam jako divákům něco chybělo.

I v krajině severních Čech zjizvené od dolování uhlí a chemického průmyslu se dá najít úžasná příroda. Meziboří, kde Ibra vyrůstal a kam se později vrátil, je místo tak trochu na konci světa, od svého okolí odříznuté, vede do něj tam i zpátky jen jedna jediná silnice a ze všech stran je obklopené strmými svahy Krušných hor a úžasnými starými bukovými lesy, které přežily i kyselé deště. Ibra už zamlada rád chodil s holkama „do bukáče“ a místní lesy pak hodně fotografoval. Když na to ještě měl sílu, vydával se třeba do těžko přístupného porostu na Jánském vrchu nad Horním Jiřetínem fotit nedávno objevený nejstarší buk v Česku.

V poslední době byl pro Ibru novým srdcovým tématem i polský důl Turów. Fotil nejen obyvatele Uhelné a Václavic, kterým krade důl vodu, ale i lidi ze sousedství dolu z německé a polské strany hranice. A opět se tematicky dotkl bourání obcí kvůli uhlí - pokud by se v dole těžilo až do roku 2044, jak požaduje polská těžební společnost, musela by se kvůli těžbě zbourat i část města Opolno-Zdrój. Z fotografování dění kolem dolu Turów vznikla i Ibrova poslední fotokniha - Tři kilometry od beznaděje, kterou pokřtil letos v únoru. Jestli se v Polsku opravdu budou bourat domy a vyhánět lidi, nebo jestli se tomu podaří zabránit, to už se Ibra nedozví.

Severní Čechy se budou měnit i v budoucnu. Těžko říct, jak rychle a jakým způsobem. Jisté ale je, že tyhle změny už bude muset zachytit někdo jiný. S odchodem Ibry přišly severní Čechy nejen o nejvýraznějšího fotografa, ale i o svého kronikáře.

Odpočívej v pokoji, Ibro.

Lukáš Hrábek, tiskový mluvčí Greenpeace.