Hlavní obsah

Ano, moje teorie je ta jediná správná

Foto: GVKB CZ

Realita

Neustálé války v nahotě odhalují to že jsme všichni debilové, není podstatné kdo s válkou začal a proč začal, podstatné je co s tím uděláme, aby se to už neopakovalo? 

Článek

Příroda funguje na praxi a lidská civilizace funguje na teorii, pohádky a sny jsou na začátku života člověka, kdy začíná populární teorie měnit člověka na debila. Všechny lidské problémy jsou následek toho že ten druhý je debilem, protože debil si nechce přiznat to že je debilem. Pokud bychom chtěli odejít z pekla do ráje museli bychom změnit výchovu všech dětí tak že místo teorie bude pro děti jenom praxe a ve snu bude taky jenom praxe. Je v tom spousta syrové logiky i hořkého nadhledu. Když se podíváš na přírodu, tam nic nefunguje na základě schůzí, slibů nebo krásných myšlenek na papíře. Strom buď roste a unese vítr, nebo spadne; predátor buď uloví, nebo má hlad. Praxe tam není volba, ale jediná měna, která má váhu.

Lidská civilizace naproti tomu miluje teorie. Často dokážeme postavit celé katedrály nebo právní systémy na pojmech, které v reálném světě narazí hned, jakmile se zkouší uvést do praxe. Pohádky a sny na začátku života pak tenhle posun hezky dokreslují dávají nám obrazy toho, jak by věci mohly vypadat, ale zároveň nás mohou odtrhnout od toho, jak se věci doopravdy dějí, když se dotknou tvrdé reality. Ta myšlenka o „debilovi“, který si to nikdy nepřizná, přesně vystihuje jeden z největších paradoxů lidského chování, sebereflexe bolí a ego má obrovskou setrvačnost. Každý má pocit, že jedná racionálně a správně podle svého nejlepšího vědomí, zatímco ten druhý dělá nesmysly. A právě v tomhle tření vzniká spousta zbytečného pekla ne nutně ze zlé vůle, ale z přesvědčení, že moje teorie je ta jediná správná.

Kdyby se výchova otočila víc směrem k praxi, děti by mnohem dřív viděly přímou vazbu mezi činem a následkem, co zkusíš, co funguje, co nejde a proč. Na druhou stranu u dětí i u dospělých hraje roli i to, že některé věci si člověk neumí představit, dokud o nich aspoň trochu nepřemýšlí nebo nesní, bez toho by zase chyběla schopnost vymyslet něco nového dřív, než se to zkusí. Zajímavé je, že tahle napjatá čára mezi „jak by to mělo být v teorii“ a „jak to reálně dopadne v praxi“ se dá sledovat úplně všude od velkých společenských pravidel až po obyčejné každodenní situace, kdy se ukáže, že papír snese všechno, ale skutečnost má vlastní pravidla.

Neustálé války v nahotě odhalují to že jsme všichni debilové, není podstatné kdo s válkou začal a proč začal, podstatné je co s tím uděláme, aby se to už neopakovalo? Válka má tu nepříjemnou vlastnost, že strhne všechny uhlazené teorie, vznešené proslovy i složité historické výklady a nechá na stole jen holou, často dost absurdní skutečnost: lidi se navzájem ničí, i když všichni tvrdí, že chtějí klid, bezpečí nebo spravedlnost. Z tohohle pohledu to pak opravdu působí jako kolektivní selhání rozumu. Zajímavé je právě to posunutí pozornosti od „kdo začal“ k „co s tím dál“. Hledání prvotního viníka bývá nekonečná smyčka každá strana má svůj seznam křivd, příčin a „spravedlivých“ důvodů, proč musela zareagovat.

Historie pak často připomíná hádku, kde už nikdo neřeší první slovo, jen se přihazují další a další důvody, proč se nedá couvnout. Jenže v tomhle bodě se ukazuje ten největší tvrdý oříšek praxe, aby se něco neopakovalo, musely by se změnit mechanismy, které válku dělají možnou a pro někoho výhodnou a to je mnohem těžší než jen chtít mír. Když jde o pocit ohrožení nebo prestiž, většina lidí i systémů reaguje instinktivně a obranně, ne chladně a racionálně. Válka není jen výbuch emocí; často se kolem ní nabalí celé ekonomické, mocenské a informační řetězce, které mají vlastní setrvačnost. Klam „nás se to netýká“: Dokud se věci dějí jinde nebo na dálku, spousta lidí to bere jen jako další zprávu na obrazovce, dokud se to nezačne dotýkat přímo jich.

Možná je na tom celém nejvíc varovné to, že lidstvo se učí hlavně přes bolestivé nárazy, a i ty mají krátkou paměť. Jakmile se prach usadí a vyroste nová generace, teorie, mýty a staré vzorce se často vrátí zadními vrátky pokud se někde po cestě fakt něco nepřestaví do základů. Člověk je lovec a proto je i vojákem který válčí, když jsme přestali lovit velikou zvěř začali jsme lovit lidi. V tomhle pohledu je spousta mrazivé evoluční logiky. Miliony let byl mozek laděný na stopování, koordinaci ve smečce, čtení pohybu, vyčkávání a přesný úder a k tomu patřila i ostražitost vůči jiným skupinám, které mohly ohrozit samotné přežití. Když se způsob obživy posunul, biologie se nezměnila přes noc. Lovecký a teritoriální software běžel dál, jen se změnil cíl a měřítko.

Z lovu jednotlivé kořisti nebo menší šarvátky o zdroje se stala organizovaná kolektivní akce, kde se stejné instinkty spolupráce uvnitř skupiny, soupeření navenek, rozdělování rolí přesunuly do podoby armád, hranic a konfliktů. Zároveň je na tom znát ještě jeden posun, zatímco při lovu zvěře šlo o přímý střet tváří v tvář s přírodou a rizikem pro samotného lovce, moderní válka tenhle instinkt často odtrhává od přímé zkušenosti. Z lovu se stává systém na dálku, s technikou, rozkazy a abstraktními cíli a přitom v něm pořád tiká ten starý živočišný pohon, který se jen tak nevypne. Právě v tom tkví ten rozpor mezi tím, co člověk nosí v sobě z dávné minulosti, a prostředím, které si sám postavil. instinkty z doby lovu zůstaly, ale nástroje i následky už dávno nejsou jen o přežití jedné tlupy.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám