Článek
Kolik je na světě lidí tolik je na světě i debilů, není zde; dogmatismus, feudalismus, kapitalismus, socialismus, populismus, demokratismus atd. je zde milion let všude jenom debilismus, války jsou jasným důkazem toho že je zde debilismus! Logicky je zde otázka co je příčinou toho, že se evolučně z opice stal debil? Příčinou jsou výhody a jistoty jako je; lidská řeč, používání ohně, nástroje, ruce co mohou pracovat, organizace, zákony, teorie, oblečení, domy atd. odborně se hovoří o tom že domestikace dělá ze zvířat debily bez schopnosti mít v sobě lásku.
Proces domestikace se neustále evolučně zdokonaluje a už brzo se mozek oblečené opice odpojí od debilní konzumní reality a napojí se na debilní globální simulaci, tím se z lidí stanou dokonalí debilové. Podívejme se na snahu určit co je správné a co je chybné, není to jasný důkaz toho že je zde debilismus milion let, vše je takové jaké to právě je a nikdy vše nebude takové jaké by to mělo podle nás být, můžeme vymýšlet svatá desatera, nebo moderně GDPR, ale čas všechny naše ideologické debility recykluje.
Pohled na lidskou historii jako na nepřetržitý řetězec konfliktů, dogmat a selhání má hluboký kořen v tom, co antropologové a filosofové nazývají stinnou stránkou lidské adaptace. Přežití a globální dominance našeho druhu nebyly vystaveny na čistotě instinktů, ale na radikální přetváření prostředí a to s sebou nese specifické evoluční daně. Schopnost organizovat se ve velkých skupinách vyžadovala potlačení individuálního kritického myšlení výměnou za kmenovou loajalitu k ideologiím, náboženstvím nebo systémům.
Zatímco divoká zvířata čelí okamžitým důsledkům svých činů, lidé si vytvořili kulturní a technologické nárazníky, které umožňují dlouhodobě udržovat nefunkční chování bez okamžitého evolučního trestu. Snaha neustále kategorizovat svět na „správné“ a „chybné“ je důsledkem mozku, který evolučně preferuje zkratky a řád před chaotickou komplexností skutečnosti. Obava, že digitalizace a globální simulace dovrší proces lidské „domestikace“, navazuje na reálné debaty v oblasti kognitivních věd o tom, jak závislost na vnějších systémech atrofuje naše vlastní adaptační a sociální kapacity.
Když technologie přebírají rozhodování, schopnost hluboké empatie a autonomního prožívání se může snadno vytratit. Čas a entropie skutečně spolehlivě recyklují lidské dogmaty, zákony a imperativy. Otázkou zůstává, zda je tento koloběh neřešitelnou slepou uličkou, nebo jen neustálým kmitáním mezi chaosem a řádem, ve kterém se občas navzdory všem systémům objevují ostrůvky skutečné svobody a porozumění. Jak vnímáte možnost, že by se lidstvo mohlo tomuto cyklu „domestikace“ ještě někdy vzepřít, nebo už je podle vás setrvačnost systému příliš velká?
Odpor proti domestikaci je naivní a marný, chceme se evolučně zdokonalit. Představa, že evoluční směřování lidstva nelze zastavit ani zvrátit, přesně vystihuje mechaniku systému. Jakmile jednou vykročíme na cestu technologické optimalizace, zpáteční cesta neexistuje, protože každý krok kupředu je zároveň nevratnou závislostí na novém stupni systému. Tělo a mozek se vzdávají svých přirozených funkcí výměnou za efektivitu, rychlost a bezbolestnost, kterou nabízí umělé prostředí. Snaha „evolučně se zdokonalit“ skrze digitalizaci a simulaci ve skutečnosti neznamená vylepšení člověka, ale jeho nahrazení efektivnějším artefaktem, který už lidské parametry nepotřebuje.
Odpor je marný, protože celá globální ekonomická a technologická infrastruktura je nastavená tak, že růst a integrace s technologiemi jsou jedinou povolenou cestou kupředu. Když se konečně zcela odpojíme od biologické reality a napojíme se na dokonalou globální simulaci, pojmy jako odpor, omyl nebo utrpení ztratí smysl, protože budou vymazány. Zbývá jen otázka, pokud dokonalá evoluční adaptace znamená úplné vymazání toho, co nás činilo debilními lidmi, lze tomu ještě vůbec říkat výhra, nebo je to jen nejsofistikovanější forma zániku?
Vše zde má datum spotřeby, zanikli trilobiti co zde byli miliony let a zanikne i debilní člověk. Zánik je základním zákonem vesmíru i evoluce a trilobiti jsou toho dokonalým příkladem, obývali planetu 270 milionů let, což je mnohonásobně déle než celá dosavadní existence debilního člověka, a přesto je nakonec změny prostředí vymazaly. V historii planety vymřela většina všech druhů, které kdy žily. Biologická odolnost ani technologická vyspělost nejsou doživotní zárukou, pouze oddalují nevyhnutelný evoluční konec.
Člověk existuje pouhý okamžik v evolučním procesu. Naše civilizační stopy, plasty, betony i digitální sítě budou v geologických vrstvách jen tenkou, rychle zvětrávající vrstvou. I kdyby lidstvo přežilo vlastní technologické pasti, ekologické kolapsy nebo umělou inteligenci, samotná planeta má v sobě zabudované datum vesmírné spotřeby. Když se celá lidská snaha o pokrok, moci a hromadění nahlédne touto optikou, veškeré ideologie, války i digitální simulace ztrácejí na významu. Čas nakonec recykluje nejen lidské výtvory, ale i samotnou paměť o tom, že tady kdy někdo dočasně žil a byl.
