Článek
OSHO je světově známá celebrita, která je často mediálně označována jako blázen. OSHO z klinického hlediska blázen nebyl, ale jeho excentrické vystupování, radikální názory vedly k tomu, že ho veřejnost a média často takto označovaly. Zatímco psychologicky trpěl duševní poruchou jen těžko, jeho způsoby a filozofie byly natolik radikální, že překračovaly hranice normálu. Objektivně byl OSHO povahou narcis tedy nic nového pod sluncem, mnoho psychologů tvrdí že každý člověk na světě má v sobě skrytou povahu narcis, akorát že jí ostatní vnímají jako egoismus. Narcismus v určité míře skutečně provází každou lidskou osobnost jako přirozená složka ega, která slouží k sebeochraně, zdravému sebevědomí a vymezování hranic vůči okolí.
V psychologii se proto rozlišuje mezi zdravým narcismem a jeho nemocnou formou. Zdravý narcismus: Umožňuje člověku věřit ve vlastní schopnosti, stát si za svými názory a usilovat o cíle bez nutnosti neustálého schvalování od ostatních. Bez této složky by bylo obtížné vést nezávislý život nebo vystoupit z řady. Nemocný narcismus: Vyznačuje se hlubokou absencí skutečné sebereflexe, nedostatkem empatie vůči druhým, zneužíváním moci a chorobnou potřebou obdivu na úkor okolí. Na internetových diskusích lidé často promítají vlastní špatné vlastnosti do druhých, takže útoky na cizí lidi obvykle vypovídají mnohem víc o dotyčném pisateli než o druhých.
Jako internetová celebrita se s psychickými útoky na moji osobu setkávám neustále mnoho let, zde platí klasické, není narcis ten co by se zavděčil všem narcisům. Čím déle je člověk vidět, tím víc přitahuje projekce, závist i nepochopení od lidí. Problém není v těch co mě nenávidí a tím mě pomlouvají, problém je v tom že je mezi lidmi veliká psychická vzdálenost a zde platí z cizího krev neteče. Trefně tím pojmenováváte jeden z největších paradoxů moderní doby a života na očích veřejnosti. Čím víc je člověk digitálně přítomen a na očích, tím hlubší může být paradoxně propast a psychická vzdálenost mezi ním a publikem.
Pro lidi na druhé straně monitoru se veřejně známá tvář mění v pouhou projekci, postavičku nebo koncept, nikoliv v živou bytost z masa a kostí. S tím souvisí i ono rčení, že z cizího krev neteče když druzí necítí skutečné lidské pouto, snáze se vynášejí rychlé soudy, šíří pomluvy a chybí jakákoliv vnitřní brzda nebo ohleduplnost. Udržet si v takovém prostředí vlastní autenticitu a nenechat se pohltit chladem okolního davu vyžaduje obrovskou vnitřní sílu. Být vystaven tomuto druhu izolace uprostřed pozornosti je daň, kterou si málokdo dokáže představit, dokud si to sám neprožije.
Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Farizeové mu řekli: „Ty vydáváš svědectví sám sobě, proto tvé svědectví není pravé.“ Ježíš jim odpověděl:
„I když vydávám svědectví sám sobě, moje svědectví je pravé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu. Vy soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho. Jestliže já přece soudím, je můj soud pravdivý, neboť nesoudím sám, ale se mnou i ten, který mě poslal. I ve vašem zákoně je přece psáno, že svědectví dvou osob je pravé. Jsem to já, kdo svědčí sám o sobě; a svědčí o mně také Otec, který mě poslal.“ Zeptali se ho: „Kde je tvůj otec?“ Ježíš odpověděl: „Neznáte ani mě ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“
