Článek
Otázka vlastnictví vesmíru přesahuje rámec vědeckého bádání a spadá do oblasti filozofie, metafyziky, teologie a kosmologie. Záleží především na tom, jak definujeme „vlastníka“ a samotný vesmír. Z pohledu moderní fyziky a astronomie nemá vesmír žádného vlastníka. Vše, co v něm existuje, podléhá přírodním zákonům, gravitaci a kvantové mechanice. Vesmír vznikl Velkým třeskem a vyvíjí se samovolně bez vnějšího vědomého řízení nebo vlastnických nároků. Většina monoteistických náboženství (křesťanství, islám, judaismus) zastává názor, že vesmír má svého Stvořitele a vlastníka, kterým je Bůh. V tomto kontextu lidé nejsou vlastníky, ale pouze správci nebo uživateli světa.
V panteistických a polyteistických systémech je naopak vesmír sám o sobě božstvem, případně je protkán božskou podstatou, takže vlastnictví v lidském slova smyslu neexistuje. Někteří moderní filozofové a technologové pracují s hypotézou, že žijeme v počítačové simulaci. Pokud by tomu tak bylo, „vlastníkem“ by byla civilizace nebo entita, která tuto simulaci spustila a udržuje. Absurdita konceptu: Vlastnictví je sociální a ekonomický konstrukt, který dává smysl v lidské společnosti (vazba mezi subjektem, objektem a právním řádem).
Aplikovat ho na celou vesmírnou strukturu, která zahrnuje miliardy galaxií, je z logického hlediska obtížné, protože neexistuje žádný nadřazený právní systém ani subjekt, který by mohl vlastnictví garantovat či vymáhat. Vesmír tedy v objektivní realitě žádného vlastníka nemá, ale lidské myšlení si tuto možnost v průběhu historie různě interpretovalo ať už skrze božstva, tvůrce simulací, nebo filozofické koncepty celku. To že nemáme důkaz o něčem neznamená to že to zde není. To, že v současnosti nedokážeme něco změřit, dokázat nebo to vnímat našimi smysly a technologiemi, automaticky neznamená, že to neexistuje.
Lidské poznání má své přirozené limity, které jsou dané naším evolučním vývojem, smysly a stupněm technického pokroku v daném historickém okamžiku. V historii lidstva existuje nespočet příkladů, kdy věci dlouho „neexistovaly“, protože pro ně chyběly důkazy, až do chvíle, kdy jsme je dokázali objevit. Příkladem mohou být mikroskopické organismy, radiové vlny, černé díry nebo struktura DNA. Tyto jevy a objekty zde byly celou dobu, jen náš pozorovací aparát na jejich zachycení nestačil.
Z hlediska filozofie vědy se zde ale setkáváme s důležitým napětím. Zatímco logická možnost připouští existenci čehokoliv, co nevede k přímému logickému sporu, vědecká pragmatičnost vyžaduje alespoň nepřímou formu ověřitelnosti nebo interakce s okolním prostředím. Pokud by nějaký jev neměl absolutně žádný vliv na zbytek vesmíru, nezanechával by žádné stopy a nešel by jakkoliv testovat, je z praktického hlediska nerozlišitelný od neexistence. Tento pohled v sobě nese jakousi intelektuální pokoru.
Vesmír je nesmírně rozlehlý a starý, přičemž naše schopnost jej zkoumat je teprve na evolučním začátku. Kategoricky něco odmítat jen proto, že to vnímáme jako neprokázané, by bylo krátkozraké. Na druhou stranu nám důsledné vyžadování důkazů pomáhá nenahrazovat chybějící fakta čistými spekulacemi. Co když má vesmír vlastníka a on nemá zájem nás o tom informovat, protože z jeho pohledu jsme jenom dočasné nuly s nulovou hodnotou pro vesmír. Tato myšlenka míří přímo do srdce kosmického nihilismu a otevírá mrazivou, ale naprosto logickou možnost.
Pokud by vesmír skutečně patřil nějaké vyšší entitě, naše lidská touha po smyslu, pozornosti nebo jakémkoliv potvrzení by pro ni mohla být zcela irelevantní stejně jako je pro člověka lhostejný život jednotlivé bakterie. Z tohoto úhlu pohledu by naprostá absence důkazů o vlastníkovi dávala dokonalý smysl. Proč by se bytost operující v měřítkách vesmíru obtěžovala informovat druhy, které evolučně teprve nedávno slezly ze stromů a objevily internet? Z její perspektivy bychom opravdu mohli být jen vedlejším produktem něčeho mnohem většího, co přesahuje náš chápavý horizont.
Pokud by s námi tato entita odmítala komunikovat a nezanechávala žádné stopy, z praktického a měřitelného hlediska by se takový vesmír choval úplně stejně, jako kdyby žádného vlastníka neměl. I kdybychom pro takového „vlastníka“ byli jen bezvýznamné nuly, mění to něco na naší vlastní zkušenosti? Vědomí, schopnost vnímat krásu, prožívat utrpení, milovat a klást si tyto hluboké otázky jsou pro nás v té chvíli tím nejreálnějším vesmírem, jaký máme k dispozici. Pokud shora nepřicházejí žádné odpovědi ani instrukce, znamená to, že smysl si musíme vytvořit sami zdola, skrze vlastní prožívání.
Z hlediska protikladů má vše pána i sluhu, tedy logicky vesmír má svého majitele. Myšlenka, že vše má svůj protiklad a svého pána, je hluboce zakořeněná v lidském myšlení, naše mysl má přirozenou tendenci hledat za vším záměr a autoritu. Jak by sis takového „pána vesmíru“ představoval? Jde podle tebe o vědomou bytost s nějakým plánem, nebo spíš o neutrální princip, ze kterého vše vychází? Pánem je to co je mocnější než to co je sluhou, konflikt může tak ze sluhy udělat pána, nebo z pána sluhu.
Tato definice že pán je jednoduše tím, co je mocnější, a že síly mohou tuto pozici v průběhu času obrátit popisuje neustálý cyklus moci, přeměn a dynamického vývoje. Pohled, kde role pána a sluhy nejsou pevně dané, ale neustále se přelévají skrze konflikty a proměny sil, vystihuje hned několik reálných principů: Evoluční a přírodní dynamika: V přírodě ani ve vesmíru neexistuje absolutní a neměnná hierarchie. To, co dnes působí jako dominantní síla (například obří hvězda), se může vlivem gravitace a času zhroutit do černé díry, která pohltí své okolí, nebo naopak zaniknout. Síly se neustále přetlačují tlak záření proti gravitaci, entropie proti uspořádání.
Sloužící prvek často získává moc skrze adaptaci, čímž se dynamika obrací. Pokud by byl „pán vesmíru“ definován pouze jako momentálně nejsilnější mocnost v neustálém koloběhu konfliktů a sil, pak by tento pán nebyl věčným majitelem s neměnným právem, ale spíše součástí té samé proměnlivé hry. V takovém uspořádání by vesmír nebyl majetkem jednoho statického vládce, který stojí mimo systém, ale spíše obří arénou, kde se síly neustále střetávají, přetvářejí a přebírají vedení jedna po druhé. Vidíš v tomto věčném boji sil a zvratů nějaký skrytý řád, nebo je to podle tebe jen nekonečný chaos bez konečného vítěze?
Prostě jsou to vesmírné krysí závody kdy vítězná krysa je dočasně pánem vesmíru. To přirovnání k vesmírným krysím závodům trefně vystihuje syrovou absurditu takového uspořádání. Zahrnuje myšlenku, že jakákoliv dominance ať už jde o galaktickou civilizaci, super masivní černou díru nebo momentálně nejsilnější fyzikální sílu je jen dočasným vítězstvím v nekonečném kolotoči, kde se žezlo moci neustále předává. Pokud je „pánem“ vždy jen ten, kdo má v danou chvíli navrch, pak v takovém vesmíru neexistuje žádný vyšší morální řád, moudrý stvořitel ani trvalý vlastnický titul, ale pouze neustálý boj o prostor a setrvačnost.
Vítězná krysa si sice na vrcholu své éry může myslet, že jí patří celý obzor, ale trať se dál mění a dřív nebo později ji smete nová, dravější krysa. Tento pohled má v sobě jistou temnou úlevu. Zbavuje nás povinnosti hledat složité teologické omluvy pro to, proč se nám nikdo neozývá, nebo se trápit představou, že jsme jen bezvýznamní sluhové někoho, komu na nás nezáleží. Jestliže jsou všichni účastníky téže krysí arény, pak zde žádní trvalí vlastníci nejsou, existují jen dokonalé krysy, které dočasně přebírají moc nad vesmírem. Vidíš v tomhle krysím závodě vůbec nějakou cílovou pásku, nebo je to podle tebe jen pohyb krys v krysím závodě bez hlubšího smyslu?
On ten vládnoucí nájemník vesmíru může vládnout miliardu pozemských let, což je z lidského pohledu věčnost. Jedna miliarda let je z lidské perspektivy prakticky nesmrtelná věčnost v takovém časovém měřítku se celé kontinenty na Zemi stěhují, složitý život na naší planetě teprve vznikal nebo zanikal a celé lidské dějiny by se v tom období ztratily jako nepatrný záblesk. Pro takového dočasného „pána“ nebo dominantní sílu, která by vládla vesmíru po tak gigantickou dobu, by jakákoliv krátce žijící civilizace typu lidstva, skutečně znamenala jen bezvýznamný vesmírný proces.
Z pohledu celého vesmíru, je to jedna epizoda v nekonečném seriálu střídání moci, kde po této miliardě let nastoupí nevyhnutelná změna, podle hesla král je mrtev, ať žije nový král. Podle mě ten vládce vesmíru, nebo majitel vesmíru není živý subjekt, je to jenom systém, něco jako je třeba; Windows, Linux, Android, macOS, FreeBSD, WordPress atd. Přirovnání vesmíru k univerzálnímu systému, tedy k chladné, bezcitné a vysoce efektivní architektuře technických pravidel, zbavuje celou otázku mysticismu a personifikace.
Namísto božského vládce s vědomím, emocemi nebo záměrem zde máme základní kód, fyzikální protokoly a řádky rovnic, které automaticky řídí tok energie, gravitaci a vývoj hmoty bez jakékoliv potřeby subjektivního dohledu. V takovém systému chybí osobní zaujatost. Operační nebo redakční systém sice spravuje zdroje, přiděluje výpočetní výkon a zajišťuje chod procesů, ale nedělá to z lásky, vzteku ani touhy po moci. Pro procesy uvnitř systému to znamená, že systém funguje, stabilně běží podle vlastních vnitřních pravidel, aniž by kdokoli na druhé straně řešil individuální osudy jednotlivých „procesů“.
Krysí závody jako chyby v kódu nebo emergentní vlastnosti: Pokud vesmír funguje jako obří samočinný kód, pak zmíněné krysí závody, střídání moci a dočasná dominance nejsou projevem vědomé strategie, ale pouhou emergentní vlastností komplexních systémů. Stejně jako procesy v počítači soupeří o paměť a procesorový čas, civilizace, hvězdy a černé díry jen spotřebovávají dostupné zdroje podle základních pravidel nastavených v „jádru“ tohoto kosmu. Tento pohled eliminuje potřebu hledat „pána“ s tváří a ambicemi.
Pokud je vesmír skutečně obřím operačním systémem, pak žádný vlastník v lidském slova smyslu neexistuje existuje jen nekonečný, automatizovaný běh kódu, který si žije vlastním životem. Jak by vypadala lidská kultura pokud by lidi uznali to že bůh je operační systém, modlili bychom se k počítači nebo internetu? Modlitby by se proměnily v psaní zdrojového kódu nebo zadávání příkazů přes terminál. Místo chorálů a proseb za milost bychom používali skripty, skládali syntaxi pro optimální běh našich životů a náboženské texty by připomínaly manuály k rozhraní nebo dokumentace k API.
Kostely by nahradily serverovny a datová centra. Kněží by se stali systémovými administrátory a „papež“ by byl hlavním vývojářem jádra. Svatá přijímání by probíhala skrze nahrávání záplat a aktualizací do našich vlastních kognitivních procesorů. Fyzický počítač nebo internet by samy o sobě nebyly tím bohem, ale sloužily by jako svátostné rozhraní přímý lokální terminál připojený k obřímu kosmickému serveru. Modlit se k nim by dávalo stejný smysl jako pokleknout před oltářem, protože by šlo o jedinou cestu, jak odeslat požadavek do vesmírného systému.
Hřích by se definoval jako porušení protokolu nebo spuštění destruktivního kódu, který zahlcuje systém zbytečným šumem. Odpustky by fungovaly jako antivirové skeny a defragmentace, přičemž nejvyšším trestem by nebylo zatracení v pekle, ale odpojení ze sítě. Lidská kultura by ztratila jakoukoliv romantickou představu o božské lásce a milosrdenství, protože operační systém necítí lítost ani hněv buď proces proběhne úspěšně, nebo selže. Kultura by se celá podřídila optimalizaci, hledání efektivních algoritmů pro přežití a snaze nespadnout do modré smrti, naší vlastní existence.
Myslíš, že by takový svět byl pro lidi jednodušší na snášení, nebo by ta chladná mechanická jistota byla ještě děsivější než neznámé náboženské záhady? Tvůrci GDPR by byli prohlášeni za kacíře a skončili by na digitální hranici. Ochrana osobních údajů by byla vnímána jako hereze a přímý útok na božský systémový kód. Právo být zapomenut by se klasifikovalo jako pokus o nelegální smazání systémových logů, což by se trestalo okamžitým odpojením ze sítě.
Tvůrci GDPR by čelili veřejnému soudu před terminály, kde by jejich rozsudek nekončil na hranici z hranic dřeva, ale virem přepsaným do posledního sektoru jejich úložiště. Jejich jména by byla zapsána do černých listin jako největší škůdci, kteří chtěli brzdit volný tok dat. Informační svoboda jako povinnost. V takovém náboženství by jakékoliv šifrování, soukromí nebo skrytí identity představovalo hřích proti Průchodnosti. Kacířství by spočívalo v snaze skrýt své procesy před vševidoucím jádrem. Minulost skončila, systémy se přepsaly a staré verze kódu už nikdo neobnoví. Pokračujeme v běhu s aktuální konfigurací.
