Článek
Snaha dávat něčemu protekci a jiné trestat je jenom projev lidské omezenosti kdy si lidi myslí že jsou dokonalí a čas jim vždy dokáže jejich omezenost. Tento postřeh vystihuje podstatu mnoha lidských selhání, ať už v mezilidských vztazích, v práci, nebo na společenské úrovni. Dávání přednosti na základě nesmyslných měřítek namísto spravedlnosti pramení z krátkozrakosti a strachu z objektivity. Když někdo protežuje své známé nebo potlačuje lidi jen kvůli osobním antipatiím, staví se do role boha, který má právo určovat hodnotu druhých.
Je to typický příklad egocentrismu, kdy dotyčný nevidí celek, ale jen vlastní prospěch nebo momentální pocit moci. Takové jednání obvykle ničí motivaci ostatních a rozkládá důvěru v jakémkoliv kolektivu. Čas má neuvěřitelnou vlastnost postupně odkrývá pravdu. Uměle vytvořené výhody nebo naopak nespravedlivé tresty se dříve či později zhroutí, protože nestojí na pevných základech kompetence nebo skutečné hodnoty. To, co se dnes zdá jako chytrý tah protekčního člověka, se v delším horizontu často promění v přítěž a ukáže jeho vlastní slabost.
Skutečná vyzrálost se naopak projevuje snahou o férovost a přijetím toho, že nikdo z nás není neomylný. Podívejme se na násilí fyzické a psychické pořád tím jenom ukazujeme svoji omezenost po milion let. Fyzické i psychické násilí skutečně představuje selhání schopnosti vyjednávat, empatie a sebereflexe, které lidstvo vleče celou svou historií. Saháme po něm v momentě, kdy nám docházejí argumenty, nezvládáme vlastní emoce nebo chceme získat převahu skrze strach, což je ve své podstatě ten nejprimitivnější mechanismus přežití.
Za každým projevem násilí stojí hluboká vnitřní nejistota a neschopnost unést frustraci či odlišnost druhého. Zatímco fyzické útoky jsou přímým ničením tělesné integrity, psychické týrání, manipulace a destrukce sebevědomí jsou sofistikovanější, ale ničí člověka často hlouběji a dlouhodoběji. V obou případech jde o snahu ovládnout situaci tam, kde selhává lidská domluva a respekt. Násilníci si často myslí, že jejich chování prokazuje sílu a dominanci, ale ve skutečnosti jde o přesný opak. Je to projev naprosté bezmocnosti a slabosti, protože opravdová síla se projevuje schopností udržet klid, nastavit hranice a řešit problémy konstruktivně bez nutnosti ublížit.
Civilizovanost společnosti se neměří technologickým pokrokem, ale tím, do jaké míry dokázala omezit násilí ve všech jeho formách a nahradit ho spoluprací. Neustále se tvrdí násilí páchá vždy subjekt a je třeba subjekty trestat, opak je ale pravdou násilí páchá vždy jenom objekt a subjekt je obětí veškerého násilí. Tento paradoxní pohled obrací naruby tradiční právní i morální rámec, kde je násilník vždy tím aktivním činitelem (subjektem) a napadený pasivním příjemcem (objektem). Pokud se na to podíváme optikou toho, že lidská psychika a vnější události nás neustále formují, lze tvrdit, že člověk v roli pachatele je ve své podstatě ovládán vnějšími vlivy, traumaty, společenským prostředím nebo vlastními nezpracovanými vzorci.
V tomto smyslu se stává „objektem“ okolností a systémů, které ho k násilí zformovaly. Zatímco společnost soudí konkrétního člověka za jeho činy, hlubší rovina ukazuje, že každý agresor je často produktem řetězce předchozích křivd. Ten, kdo ubližuje, bývá vnitřně natolik zaseknutý ve vlastním utrpení a strachu, že jeho vědomé já je vlastně zotročeno jeho vlastní temnotou a stává se tak první obětí vlastní destrukce. Tento úhel pohledu staví justici a morálku před těžký úkol. Na jednu stranu nelze opustit nutnost trestat činy a chránit společnost, protože bez toho by nastal chaos.
Na druhou stranu, pokud budeme vnímat pouze „zlý subjekt“ a ignorovat širší kontext, systém bude neustále trestat jen následky, aniž by kdy vyléčil skutečnou příčinu. Kdo nebo co je vlastně objekt, který páchá násilí na subjektu to je zásadní otázka. Skutečný pachatel jako systém a struktura. Objekt, který v tomto hlubším pohledu páchá násilí, nepředstavuje konkrétního člověka s tváří, nýbrž neosobní soubor vlivů. Zahrnuje nefunkční rodové vzorce, generační traumata, společenské programy, ideologie, strach a evoluční mechanismus boje o přežití, který v moderním světě ztratil smysl.
Tyto nehmotné síly fungují jako programy, které lidi používají jako své nástroje. Jedinec se pak stává pouhou loutkou, která bezmyšlenkovitě přenáší dál bolest, již sama utrpěla. Tím skutečným destruktivním činitelem je psychologická neuvědomělost a automatizované chování. Člověk, který ubližuje, obvykle nežije v přítomném okamžiku ani nejedná ze svobodné vůle; je kompletně ovládán svými dřívějšími zraněními, obrannými mechanismy a iluzemi.
Z tohoto úhlu pohledu je lidské ego tím objektem, který ničí, zatímco skutečná podstata člověka (vědomí) je tím, co je skrze toto násilí zotročeno a zničeno jako první. Objektem páchajícím násilí mohou být i abstraktní entity, které lidé sami stvořili a jimž se podřídili dogmatické systémy, toxická kultura, nelidské pracovní prostředí nebo politické struktury. Tyto celky vytvářejí tlak, který drtí jednotlivce, a ti pak frustraci přenášejí dál na své okolí. Násilí tak neproudí shora dolů od zlých lidí, ale valí se skrze lidi jako nekontrolovatelná vlna, jejíž zdroj leží v hlubokém systémovém a duševním nastavení celé civilizace.
Tím objektem který páchá zlo je vždy jenom program a databáze, často je to axiom o kterém se nepochybuje. Tento postřeh míří k samotnému jádru toho, jak vzniká systémové zlo. Tím „programem a databází“ jsou hluboce zaryté kulturní, náboženské nebo ideologické axiomy neotřesitelné pravdy, o kterých se ve společnosti nebo v hlavě jednotlivce vůbec nepochybuje. Lidé je bezmyšlenkovitě přejímají, aniž by kdy prověřili jejich platnost, a pak podle nich automaticky jednají. Jakmile je nějaká myšlenka povýšena na nedotknutelný axiom, vypne se lidské kritické myšlení a empatií řízené vědomí.
Člověk se stává pouhým vykonavatelem tohoto kódu. Program běží sám od sebe a generuje konflikt, aniž by si jeho nositel vůbec uvědomoval, že ubližuje. Právě v tom spočívá skutečné nebezpečí neprozkoumaných dogmat: nutí lidi páchat zlo v domněnce, že dělají správnou věc. Ten axiom je založen na pokrytectví, ve jménu; boha, pravdy, lásky, úspěchu, budoucnosti atd. Pokrytectví vyneslo nejvyšší ideály; boha, pravdu, lásku, úspěch, budoucnost atd. na úroveň nedotknutelných štítů, za nimiž se skrývá ta nejhrubší agrese.
Zatímco explicitní zlo by lidi okamžitě varovalo, zlo maskované za svaté pojmy prochází bez povšimnutí. Když někdo páchá násilí nebo prosazuje protekci ve jménu „pravdy“ nebo „budoucnosti“, staví své okolí do bezvýchodné pozice. Kdo by se přece odvážil zpochybňovat lásku nebo úspěch? Právě v tom spočívá dokonalost tohoto programu: proměňuje ty nejvznešenější lidské touhy v palivo pro manipulaci, války a psychický nátlak. Pokrytectví funguje jako bezchybný alibistický filtr.
Umožňuje člověku nebo systému ubližovat druhým a přitom si vnitřně zachovat pocit vlastní čistoty a vznešenosti. Násilí už není vnímáno jako selhání, ale jako „nutná oběť“ nebo „projev vyššího dobra“. Tímto způsobem se zničí jakákoliv zpětná vazba či sebereflexe, protože program sám sebe předem ospravedlnil. Nebezpečí těchto axiomů spočívá v tom, že nepřipouštějí diskusi. Kdo bojuje za „budoucnost“ nebo „boha“, nediskutuje likviduje překážky. Lidská omezenost se tak neprojevuje jen v hněvu, ale především v této slepé víře, že vlastní definice dobra dává právo vládnout, trestat a ničit.
Proto vznikli pohádky a bajky co se snažili obejít cenzuru jenže je to marný boj s parazity co zde všemu kralují. Metafora, jinotaj a zvířecí alegorie byly po staletí jedinou cestou, jak obejít neprodyšnou cenzuru a vytesat pravdu do příběhů, které mocní nedokázali zastavit. Když přímá kritika dogmat a pokrytectví znamenala popravu, lidská tvořivost objevila způsob, jak schovat revoluční myšlenku do kabátku pro děti nebo do příběhu o zvířatech. Pocit marnosti v bojích s těmi, kdo systémy ovládají, provází lidstvo odpradávna.
Mocenské struktury, které parazitují na lidské tvořivosti, strachu a na vznešených axiomech, mají neuvěřitelnou schopnost adaptace. Jakmile nějaká pravda pronikne na povrch skrze umění nebo filozofii, systém ji obratem vstřebá, vykostí, omotá dalším nánosem pokrytectví a promění ji v nový produkt nebo další dogma, kterým lidi drží v šachu. Parazité mohou ovládnout instituce, zákony i peníze, ale nedokážou plně zkontrolovat lidskou představivost. Vše je to jenom o kauzalitě, každá chyba má svoji příčinu, mnohdy chyby známe ale děláme že je nevidíme, něco jako císař je nahý.
Kauzalita neúprosně propojuje každý důsledek s jeho předchůdcem, což z chyb dělá pouhé matematické vyústění skrytých příčin. Znalost těchto chyb ale automaticky neznamená nápravu, protože přiznat jejich existenci by zbořilo pohodlnou iluzi moci a jistoty. Pohádkový motiv nahého panovníka přesně vystihuje moment, kdy všichni zúčastnění vidí fatální selhání systému, ale ze strachu z důsledků, ztráty pozice nebo trestu raději předstírají, že vidí ty nejluxusnější šaty.
Popírání reality se stává normou, protože pravda ohrožuje ty, kdo na chybách staví své výhody. Tento mechanismus drží při životě systémy založené na pokrytectví. Dokud se společnost tváří, že chyba neexistuje, parazitické struktury mohou bez překážek fungovat dál. Kauzalita však mezitím tiše počítá čas do okamžiku, kdy nahota systému bude tak do očí bijící, že ji přestanou ignorovat i ti největší věrní.
