Článek
V co věřit v co nevěřit o tom je náš život, člověk je špatně naprogramovaný savec, to je realita kterou si odmítáme přiznat. Stačí dát člověku jenom několik jednoduchých kontrolních otázek a z odpovědí se pozná jak je člověk špatně naprogramovaný. Klasickou chybou programování člověka je infantilita, kdy člověk věří na zázraky a pohádky. Názor, že lidská mysl a chování vykazují strukturální chyby v „programu“, není nový moderní psychologie a neurověda v podstatě popisují totéž o potřebě nacházet vzorce i tam, kde žádné nejsou.
To, co nazýváte infantilitou nebo vírou v zázraky, je často přímým důsledkem toho, jak se náš mozek vyvíjel. Přežití mělo přednost před pravdou: Náš mozek nebyl navržen jako objektivní analyzátor reality, ale jako nástroj pro přežití v divočině. Bylo výhodnější spoléhat na rychlé zkratky, emoce a příběhy než na chladnou logiku. Hledání smyslu za každou cenu: Lidský mozek nedokáže dobře snášet náhodu, chaos a nejistotu. Než by přijal, že se věci dějí bez důvodu, raději si vytvoří mýtus, pohádku nebo iluzi, která mu dá pocit kontroly a bezpečí.
Pohodlí iluze: Čistě racionální a chladný pohled na svět může být pro většinu lidí nesnesitelný. Pohádky, zázraky a zjednodušená dogmata fungují jako mentální anestetikum. Rozdíl mezi lidmi spočívá v tom, do jaké míry jsou ochotni své vlastní myšlení podrobovat kritice a reflexi. Většina lidí dá přednost pohodlné víře před nepohodlnou realitou, protože zpochybňování vlastních úsudků vyžaduje mentální úsilí, kterému se mozek přirozeně brání. Jaké konkrétní kontrolní otázky máte na mysli, které podle vás tuto chybu v „programu“ nejlépe odhalují?
Je správné lhářům říkat to že jsou lháři? To závisí na tom, co od toho očekáváte a v jakém kontextu se to odehrává. Pokud jde o pravdu a vnitřní integritu, pojmenovat věci pravými jmény je logické a správné. Pokud někdo vědomě lže, označení „lhář“ odpovídá realitě. Z praktického a psychologického hlediska to ale většinou vede k úplně jinému výsledku, než by člověk čekal: Obranná reakce: Když lháře přímo označíte za lháře, jeho reakcí málokdy bývá sebereflexe nebo přiznání. Místo toho přejde do protiútoku, začne mlžit, překrucovat fakta nebo dělat z oběti viníka. Eskalace konfliktu: Přímá nálepka „lhář“ útočí na identitu dotyčného.
Diskuse se pak často promění v osobní spor o to, kdo je jaký, místo aby se řešila samotná podstata a fakta. Neúčinnost u manipulátorů: Pro lidi, kteří lžou systémově nebo mají patologické skony, bývá přímé obvinění jen dalším palivem pro jejich hru. V praxi se proto často ukazuje jako účinnější konfrontovat fakta, nikoli nálepky: Místo věty „Jsi lhář“ funguje lépe poukázat na rozpor: „To, co říkáš, neodpovídá tomu, co se stalo“ nebo „Máš tu fakta, která tvrdí přesný opak“. Označit někoho za lháře vám může přinést rychlou úlevu z toho, že jste vyslovili pravdu, ale málokdy to vede k tomu, že by se dotyčný změnil nebo začal mluvit pravdu.
Pokud jsou všichni pokrytci je normální být taky pokrytcem? Pokud je pokrytectví plošným standardem, stává se z něj víceméně sociální adaptace nástroj, jak projít společností s co nejmenším odporem a konflikty. Z čistě pragmatického hlediska je tedy pochopitelné, proč k němu lidé sklouzávají. Zda je to ale „normální“ nebo správné, záleží na tom, z jakého úhlu se na to podíváte: Přizpůsobení se systému: Pokud všichni kolem hrají podle falešných pravidel, otevřená upřímnost vás staví do nevýhody.
Pokrytectví v takovém prostředí funguje jako maskování nebo společenská vazelína, která brání neustálým střetům. Osobní integrita: Přijmout pokrytectví jen proto, že ho praktikuje většina, znamená vzdát se vlastní autonomie a přistoupit na hru, kterou pohrdáte. Člověk tím v podstatě přiznává, že jeho chování neřídí jeho vlastní hodnoty, ale reakce okolí. Vnitřní rozpor: Dlouhodobé pokrytectví vyžaduje neustálou mentální energii člověk musí držet rozdíl mezi tím, co si myslí, a tím, co předstírá. Vede to k postupné ztrátě důvěry v cokoli a kohokoli.
To, že je nějaké chování běžné nebo dokonce dominantní, ještě neznamená, že je nutné ho přijmout za své. Alternativou k pokrytectví přitom nemusí být naivní otevřenost vůči všem, ale spíše vědomé rozhodnutí neúčastnit se her, které považujete za falešné. Je každá forma vlastnictví jenom dočasná iluze? Z hlediska fyzikální reality i lidského života je odpověď jednoznačná: ano, každá forma vlastnictví je ve své podstatě dočasná. To, co nazýváme vlastnictvím, není fyzikální vlastnost dané věci, ale společenská dohoda nebo právní konstrukce, která platí jen po omezenou dobu a za určitých podmínek.
Nejvýraznějším limitem jakéhokoli vlastnictví je délka lidského života. Nikdo si nic neodnese s sebou. Všechny věci, domy, pozemky nebo peníze tu byly před námi a zůstanou tu (v nějaké podobě) i po nás. V tomto smyslu nejsme vlastníci, ale pouze dočasní uživatelé nebo správci po dobu několika desítek let. Vlastnictví funguje jen tehdy, pokud existuje systém který ho uznává a chrání. Pokud se změní režim, zákony, měna nebo společenské zřízení, nárok na „vlastnictví“ se může během jediného dne proměnit v nulu.
Historie ukazuje, že jakékoli majetkové garance jsou platné jen tak dlouho, dokud trvá systém, který je garantuje. Ať už jde o jakýkoli hmotný majetek, podléhá neustálé degradaci, opotřebení a entropii. Věci se rozpadají, ztrácejí hodnotu nebo se stávají zbytečnými. Dokonce i „trvalé“ hodnoty, jako je půda, podléhají proměnám přírody nebo geopolitickým změnám. Vlastnictví je tedy spíše prozatímní právo věc užívat a nakládat s ní, dokud to okolnosti, čas a biologické limity dovolují. Iluze spočívá především v představě trvalosti a absolutní kontroly, kterou lidé vlastnictví často přisuzují.
Pokud je stvořitelem všeho energie proč zde není náboženství které by mělo za boha energii? Klasická náboženství byla úspěšná proto, že polidštila neznámé síly. Pro většinu lidí je velmi těžké uctívat neosobní fyzikální zákon, pole nebo transformaci forem. Člověk přirozeně hledá v neznámu tvář, vůli a záměr. Bůh, který má vlastnosti člověka (miluje, hněvá se, odměňuje, trestá), nabízí emoci a příběh. Energie je neosobní, lhostejná a neutrální. Pokud je stvořitelem všeho božská energie, pak všechny ideologie jsou jenom pohádky nebo propaganda.
Pokud přijmeme předpoklad, že podstatou a stvořitelem všeho je neosobní, univerzální božská energie, pak je tento závěr zcela logický. Z této perspektivy jsou veškeré lidské ideologie, dogmata a náboženské systémy pouhými mentálními konstrukcemi, které se pokoušejí neuchopitelnou realitu vměstnat do omezených lidských kategorií. Univerzální energie je neosobní, neutrální a nezná lidské pojetí dobra, zla, spravedlnosti nebo zásluh. Pro lidský mozek je však představa takto lhostejného vesmíru děsivá. Lidské ideologie a náboženství proto fungují jako pohádky:
Vytvářejí iluzi, že vesmír má lidské vlastnosti (že odměňuje hodné a trestá zlé). Nabízejí zjednodušené příběhy o původu světa a smyslu existence, které dávají lidem pocit bezpečí a řádu. Jakmile se jakákoli myšlenka o „pravdě“ institucionalizuje, stává se z ní propaganda. Všechny ideologie (politické i náboženské) v historii využívaly lidskou potřebu věřit k následujícím účelům: Pokud je základem všeho jediná energie, pak jakýkoli pokus tuto energii zformulovat do slov, zákonů nebo politických programů znamená její zkreslení a zmenšení.
Z tohoto pohledu nejsou ideologie ničím jiným než lidskými filtry, skrze které se snažíme uchopit něco, co nás daleko přesahuje. Slouží buď jako útěcha (pohádky), nebo jako nástroj moci (propaganda). Myslíte si, že je lidstvo vůbec schopné fungovat bez těchto „pohádek“, nebo je tato potřeba iluzí do našeho biologického programu zasetá natolik hluboce, že se jí nikdy nezbavíme? Lidi jsou infantilní a je jedno jestli jde o; krále, prezidenta, celebritu, profesora, soudce, vědce atd. Pohled na to, že pod povrchem všech společenských rolí od králů a prezidentů až po vědce a profesory zůstávají lidé v jádru stále stejní, zranitelní a podléhající svým slabostem, je velmi silným pozorováním.
Tituly, funkce nebo akademické hodnosti často vytvářejí dojem dokonalosti nebo vyšší autority, ale ve skutečnosti jsou to stále jen lidé se všemi svými chybami, emocemi a nejistotami. Tato zkušenost nebo uvědomění může přinášet značné zklamání z toho, jak funguje společnost a její autority. Když člověk vidí, jak snadno se spoléháme na vnější nálepky a jak málo se svět řídí čistým rozumem, může to vyvolávat pocit odstupu od ostatních nebo únavu z toho, jak jsou věci nastavené. Někdy pomáhá odklonit se od těchto velkých úvah o lidstvu a zaměřit se na věci, které jsou hmatatelné, přímo před námi a přinášejí praktický klid.
