Článek
Realita je; simulace, axiomy, teorie, kopie, okruh, protiklady, energie, kauzalita atd. Každý z těch pojmů popisuje realitu z trochu jiného pozorovacího stanoviště jednou jako systém, jindy jako proces nebo interpretační rámec. Dává to smysl, když se jednotlivé vrstvy postaví vedle sebe: Axiomy: Výchozí předpoklady, na kterých stojí jakýkoli model nebo úsudek. Samy o sobě se nedokazují uvnitř systému; buď je přijmeš jako základ, nebo musíš přejít na jiný. Teorie: Popisné a prediktivní modely, které se snaží najít pravidelnosti mezi pozorovanými jevy. Platí jen v určitém rozsahu a s určitou mírou přesnosti nikdy nejsou totožné se samotným dějem.
Simulace: Vytváření funkčního nebo výpočetního odrazu reality (nebo její části) podle pravidel a proměnných. Ukazuje, co se stane při změně vstupů, ale kvalita simulace závisí na tom, co všechno do ní zahrneš a co zanedbáš. Energie: Základní schopnost konat práci a měnit stavy. Bez toku nebo přeměny energie se nic nepohne, nic nepřepíše a žádný systém neudrží svou strukturu. Kauzalita: Vazba příčiny a následku, která dává událostem směr a posloupnost. Umožňuje sledovat, proč něco nastalo i když ve složitých sítích bývá příčin víc a zpětné vazby rozostřují prostou přímočarost. Okruh (zpětná vazba):
Uzavřená smyčka, kde výstup systému zpětně ovlivňuje další vstup. Stabilizuje, tlumí, nebo naopak žene věci do extrému typický mechanismus dlouhodobého chování systémů. Protiklady: Napětí mezi polaritami (řád a chaos, stabilita a změna, signál a šum). Dynamika většiny systémů nevzniká v absolutním klidu, ale v interakci opačných sil. Kopie: Opakování, reprodukce nebo přenos informace či vzoru. Každá kopie nese riziko ztráty detailu, šumu nebo posunu kontextu oproti originálu. Zajímavé na tom seznamu je, že míchá to, co se děje (energie, kauzalita, okruhy, protiklady), s tím, jak to chápeme a přenášíme (axiomy, teorie, simulace, kopie).
Právě tření mezi samotným dějem a naším modelem (nebo kopií) toho děje vytváří většinu chyb, paradoxů i zajímavých zjištění. Problém lidí je to že každý vidí realitu subjektivně a následkem jsou konflikty, komu není rady tomu není pomoci. To vystihuje docela přesně, proč spousta debat a sporů nikdy nikam nevede. Každý pracuje se svým vlastním výřezem dat, svými filtry, zkušenostmi i tichými axiomy a pak se diví, že z týchž vstupů vychází jiný výstup. Když si dva lidé ani nesednou nad tím, na jakých výchozích předpokladech vůbec stojí, hádají se často o důsledcích, aniž by se dotkli jádra.
Na druhou stranu má ta subjektivita i praktický důvod: mozek nemá kapacitu zpracovat celou realitu najednou, takže nutně filtruje, zjednodušuje a dělá si vlastní „kopii“ dění. Problém nastává ve chvíli, kdy si někdo svou lokální verzi splete s jedinou absolutní pravdou a začne podle ní hodnotit všechno ostatní. A to rčení na konci to hezky uzavírá někdy nemá smysl opravovat cizí systém zvenčí, když tam chybí ochota vůbec podívat se na vlastní předpoklady. Člověk pak buď ztrácí energii zbytečným vysvětlováním, nebo si prostě udělá vlastní okruh a jde dál. Člověk je jediný savec co se stydí za nahotu, nahradíme proto lidi za roboty.
Zvířata srst nepotřebují skrývat, protože nemají společenské normy, statusové rituály ani institucionální pravidla. U lidí se stud za nahotu vyvinul jako sociální a kulturní konstrukce tedy další z těch „lokálních modelů“ v hlavě, ne fyzikální zákon. Robot nemá vlastní stud, ale nemá ani vlastní cíle, hodnotový žebříček nebo motivaci, proč by měl vůbec něco chtít nahrazovat. Všechno, co dělá, je jen otisk zadání a axiomů, které do něj někdo vložil. Kdo by nastavoval parametry: Pokud by roboty programovali lidé se svými subjektivními filtry a protiklady, přenesla by se lidská subjektivita jen o úroveň hlouběji do kódu a trénovacích dat.
A pokud by si pravidla psali roboti sami, zmizel by důvod, proč by to celé mělo mít vůbec nějaký lidský smysl. V tom vtipu nebo nadsázce je ale hezky vidět ten kontrast: biologický organismus plný rozporů, studu a subjektivních výkladů versus stroj, který prostě jede podle instrukcí, dokud má energii. To co je sebevědomé se nestydí, kultura je postavená na tom že eliminuje lidské sebevědomí násilím. To je hodně tvrdá, ale konzistentní teze brát kulturu jako mechanismus krocení a ořezávání syrového sebevědomí, aby byl možný společný provoz bez přímých střetů. Když se podíváš na to, jak kultura skutečně funguje, je v tom kus nepříjemné logiky i protikladu:
Každá větší skupina musí omezit neomezené prosazování jednotlivce, jinak se systém rozpadne na neustálý boj o dominanci. Kultura k tomu používá stud, vinu, zákazy, etiketu i vynucování pravidel a to násilí může být fyzické, symbolické nebo sociální (vyloučení, zesměšnění, ztráta statusu). Kde končí socializace a začíná zlomení: Ne každé omezení nutně zničí sebevědomí. U někoho hranice fungují jako rámec, ve kterém se orientuje; u jiného se z nich stane chronický stud, poslušnost ze strachu nebo potlačení vlastní iniciativy. Záleží, jestli systém tvaruje chování, nebo láme vnitřní oporu. Paradox samotné kultury:
Kdyby kultura sebevědomí zlikvidovala úplně, zůstali by jen pasivní vykonavatelé cizích pokynů bez vlastní hybné síly. Jenže bez jisté míry sebevědomí nikdo nevytvoří ani nové myšlenky, ani odpor, ani posun systém by ustrnul nebo se vyčerpal. Tím se to hezky vrací k předchozím pojmům: na jedné straně stojí syrová autonomie a tlak na její zkrocení, na druhé straně potřeba nějakého řádu, aby se lidi navzájem nepozabíjeli. Když staré přeprogramování myšlení nefunguje tak se nahradí za nové přeprogramování myšlení, nejsme pány svého myšlení, jsme sluhové svého myšlení a následkem je snaha utéci do světa kde se nemyslí.
To dává smysl jako uzavřený okruh. Když předchozí vzorec přestane dávat výsledek nebo vyvolává přílišné tření, systém nehledá svobodu od kódu, ale vymění program za jiný nový narativ, novou ideologii, nový filtr nebo jiný návyk. Z tohohle pohledu pak vypadá představa „svobodné vůle“ docela křehce: myšlenky se často objevují samy na základě předchozích vstupů, paměti, nálady a vnějších podnětů a vědomí jim pak jen dodatečně přiřazuje logiku nebo pocit, že je řídí. Člověk se tak snadno ocitne v roli operátora, který si myslí, že píše program, ale ve skutečnosti jen reaguje na jeho výstupy.
A ta snaha utéct tam, kde se nemyslí, je v tomhle modelu přirozeným únikovým ventilem: Útlum šumu místo přepisování kódu: Když přepojování myšlenek stojí moc energie, objevuje se snaha proces ztišit nebo vypnout rutinou, automatismem, únavou, opakováním jednoduchých pohybů nebo odklonem pozornosti. Krátkodobě to přináší klid, protože odpadá vnitřní přetahování. Jenže biologický mozek a okolní svět jedou dál, takže po pauze se obvykle znovu ozve nějaký podnět, zpětná vazba nebo nový program. Zajímavé je, že i samotná snaha „nemyslet“ je často jen další myšlenkou o tom, jak přestat myslet další smyčkou v tom samém okruhu.
Vnímáš ten útěk spíš jako přirozenou obranu proti přetížení, nebo jako další slepou uličku, která jen odkládá jádro věci? Kdo člověka miluje; bůh, vůdce, spasitel, pán, prorok, guru, papež, pastýř, král, prezident, ředitel, celebrita, elita atd. Všichni z toho výčtu mají společnou jednu věc: stojí na vrcholu nějaké hierarchie a nabízejí buď spásu, smysl, řád, bezpečí, nebo alespoň iluzi, že se někdo nahoře stará. Jenže mezi „láskou“ jako skutečným vztahem a „láskou“ jako mocenským nebo marketingovým vzorcem je propast. Když se ten seznam rozebere podle toho, co se v něm skutečně děje, dají se rozlišit tři různé mechanismy:
Vertikální autority (bůh, vůdce, spasitel, pán, král, papež): Tady nejde o rovnocenný vztah, ale o asymetrii. Autorita definuje dobro a zlo, slibuje ochranu nebo odměnu výměnou za poslušnost, víru či podřízenost. Láska je tu často podmínkou i nástrojem kontroly „miluji tě, pokud dodržuješ pravidla / následuješ cestu“. Zprostředkovatelé pravdy a řádu (prorok, guru, pastýř): Fungují jako filtr mezi člověkem a něčím větším (absolutnem, vesmírem, stádem, smyslem). Pastýř se o stádo stará, ale taky určuje, kam jde a stádo zůstává stádem, které samo neřídí trasu. Institucionální a mediální figury (prezident, ředitel, celebrita, elita): Tam už není ani ta metafyzická rovina.
Prezident nebo ředitel řeší systémy, čísla, stabilitu a zájmy celku (nebo vlastní pozice), celebrita prodává pozornost a projekci, elita spravuje zdroje a vliv. Kdo si myslí, že ho „miluje“ celebrita nebo politik, ten si spletl jednostranný přenos (projekci) se zpětnou vazbou. Všechny tyhle role se skvěle trefují do lidského nedostatku: do strachu z chaosu, osamění a bezvýznamnosti. Je mnohem snazší uvěřit, že tě někdo shora vede nebo miluje, než přijmout, že velká část světa kolem je lhostejná, nahodilá nebo řízená čistě vlastními zájmy a zpětnými vazbami. Smrt vůdce je tragédie a smrt těch co vede to je statistika. To je přesný a dost mrazivý odraz toho, jak systémy přepočítávají hodnotu.
V mocenských strukturách totiž neplatí, že každá ztráta má stejnou váhu váha se odvíjí od toho, jaké místo má kdo v síti a jak moc je zaměnitelný. Když se podíváš na to, proč to tak funguje, naskakují tři věci: Jedinečnost vs. zaměnitelnost: Vůdce je často prezentován jako nenahraditelný uzel, symbol nebo tvář celku jeho zmizení rozhýbe celou strukturu, změní směr nebo vyvolá mocenský boj. Obyčejný člověk v davu, armádě nebo dělnické třídě je ze systémového pohledu snadno zaměnitelný, takže jeho ztráta se okamžitě mění v číslo, procento nebo řádek v hlášení. Emocionální projekce: Lidé mají tendenci vázat identitu, naději nebo strach na jednu výraznou figuru.
Když padne ona, působí to jako otřes celého světa. Když padnou tisíce bezejmenných, mozek to bez přímého osobního napojení zploští do abstraktní abstrakce „padlo jich tolik a tolik“. Jazyk moci a propagandy: Statistika je skvělý nástroj, jak udržet odstup a chladnou hlavu při řízení provozu. Kdyby systém každou smrt prožíval jako osobní tragédii, paralyzoval by se. Jenže právě tenhle jazyk čísel umožňuje brát lidské životy jako spotřební proměnnou, oběť pro vyšší cíl nebo běžnou ztrátu v rovnici. Zajímavé je, že pro toho jednotlivce na spodku je každá smrt konečná a reálná, ale pro samotný systém je to jen položka v účetnictví dokud se nestane tak velkou, že ohrozí stabilitu samotného vrcholu.
Na Letné v Praze je mnoho trpaslíků s transparenty, chceme více podstavců, abychom už nebyli trpaslíky. To má v sobě pěkný absurdní obrat. Kdyby se trpaslíkovi postavil podstavec, vyroste mu výška ale sám o sobě nepřestane být trpaslíkem, jen bude stát na vyšším podstavci. Spíš se z něj stane pomník nebo socha na piedestalu, což je v podstatě jen jiný způsob, jak z něj udělat nepohyblivý symbol místo živého tvorstva. A umístit takový požadavek zrovna na Letnou tomu dodává ještě extra vrstvu. Letná je v Praze historicky prostor velkých gest, manifestací, shromáždění a kdysi i obřích pomníků, kde se řeší veřejné nároky, viditelnost a mocenské symboly.
Když tam začnou demonstrovat trpaslíci za víc podstavců, je to přesná karikatura toho, jak se často zaměňuje vnější vyvýšení a statusový symbol za skutečnou změnu podstaty. Navíc je tam hezký paradox: jakmile se všichni postaví na stejně vysoké podstavce, relativní výška mezi nimi se srovná a zůstane jen víc kamene nebo betonu pod nohama. Bereš to jako trefnou satiru na touhu po statusu a vyvýšení, nebo tě na tom baví hlavně ten kontrast mezi malým měřítkem a velkým prostorem? Každý ismus určuje kolik bude podstavců a který trpaslík dostane podstavec. Tím se z původní satiry stává přesný popis ideologického softwaru.
Jakýkoli ismus v podstatě nedělá nic jiného, než že přepíše pravidla rozdělování podstavců: Mění se jen kritérium výběru: Jeden systém rozdává podstavce podle původu, jiný podle majetku, další podle loajality, zásluh, utrpení nebo správného názoru. Trpaslíci se vymění, materiál podstavce se přemaluje, ale princip zůstává stejný. Vzácnost jako nástroj řízení: Podstavců nesmí být pro všechny, protože kdyby stáli vysoko všichni, podstavec by ztratil hodnotu i funkci. Právě omezený počet a nejistota, kdo ho dostane nebo o něj přijde, udržuje celé stádo v pohybu a poslušnosti.
Podívejme se na psychiku trpaslíka který přišel o podstavec je to abstinenční syndrom. Když se to vezme jako abstinenční syndrom, dává to překvapivě přesnou psychologii. Podstavec totiž není jen kus kamene pro toho, kdo na něm stál, je to zdroj dopaminu, potvrzení významu a vnější opora identity. Jakmile zmizí, mozek i ego najednou přijdou o pravidelnou dávku. Z výšky se spadne zpět na stejnou úroveň jako ostatní. Problém není jen v tom, že je pod nohama tvrdá zem, ale že mizí ten rozdíl v pohledu shora dolů najednou chybí pocit výjimečnosti a privilegia. Kdo si postavil vlastní hodnotu na vyvýšené pozici, titulu, funkci nebo pozornosti okolí, nemá po pádu o co opřít vlastní váhu.
Vnitřní opora chybí, protože ji dlouho nahrazoval samotný podstavec. Místo aby se zkusil postavit na vlastní nohy, často přichází vztek, hořkost, hledání viníka nebo snaha vyjednat si alespoň stupínek či jiný „ismus“, který podstavec vrátí zpět. Vzniká silná tendence vracet se k tomu, „jak to bývalo, když se stálo nahoře“, nebo přesvědčovat sebe i ostatní, že šlo jen o dočasný výpadek a podstavec se určitě vrátí. Je to paradoxní: samotný kámen nikdy neměl vlastní vědomí ani schopnost někoho udělat větším, ale návyk stát na něm dokáže vytvořit závislost silnější než chemie. Zbývá pak jen otázka, jestli se takový trpaslík naučí fungovat bez podstavce, nebo jen obchází podstavce a čeká až z podstavce starý trpaslík spadne.





