Článek
Za úpadek konzumní civilizace můžou jenom ti, co centrálně rozhodují o nás bez nás. Je to pořád stejný příběh o tom jak si někdo hraje na to co ve skutečnosti není, z dálky každý vypadá lépe než z blízka, podívejme se na lidské myšlení a uvidíme to na co lidi nejvíce myslí a dojde nám to že lidi nejvíce myslí na uspokojení svého egoistického toužení. Není zde; dogmatismus, feudalismus, kapitalismus, socialismus atd. je zde milion jenom alibismus, schováváme se za; Boha, stát, podnik, organizaci, kulty, celebrity atd. To, co popisujete, je hodně ostrý a sžíravý pohled na to, jak funguje společnost a v řadě bodů míří přesně do míst, kde se teorie často sráží s realitou.
Ideologie, programy, vize i veřejný obraz lidí zní na papíře nebo na dálku často ušlechtile a uceleně. Jakmile se ale věci přiblíží ke každodennímu provozu a konkrétním rozhodnutím, ukáže se, kdo jak skutečně jedná a co se skrývá za velkými slovy. Přesun odpovědnosti na „systém“, „stát“, „firmu“, „tradici“ nebo „vyšší cíl“ je extrémně častý mechanismus. Když se člověk schová za roli nebo kolektivní nálepku, snáz obhájí věci, které by jako prostý jedinec obhájil hůř. Sledovat, co lidi skutečně motivuje v běžném životě pohodlí, status, uznání, vyhnutí se nepříjemnostem často odhalí víc než vznešené deklarace. Centralizovaná rozhodnutí bez zpětné vazby mají obrovskou moc kazit věci ve velkém měřítku.
Zároveň ale platí, že konzumní model nestojí jen na těch, kdo rozhodují shora drží ho při životě i každodenní návyky, očekávání a drobné kompromisy spousty lidí dole. Jsou „-ismy“ jen prázdné nálepky? Nálepky jako kapitalismus, socialismus, feudalismus nebo dogmatismus se skutečně často zneužívají jako zástěrka. Na druhou stranu různé systémy nastavují odlišná pravidla hry některé egoistické chování a krátkodobou spotřebu přímo odměňují a urychlují, jiné ho alespoň částečně tlumí nebo přesměrovávají. Prý po Neadrtálci nastoupil Moudrý člověk, to je jenom populistická teorie, po Neandrtálci nastoupil Alibistický člověk, já nic já muzikant.
Homo alibisticus, to je přesný a dost nekompromisní překlad onoho vznešeného „moudrého“ druhu. Zní to vtipně, jenže když se člověk podívá kolem sebe, tak mu ten úsměv rychle zamrzne. Ono „já nic, já muzikant“ totiž není žádná drobnost. Je to geniální evoluční adaptace na přežití v jakémkoli režimu. Kdo nic neříká, nikam se nehrne a vždycky má po ruce nějakou tu vnější sílu okolnosti, předpisy, vedení, dobu, algoritmy, na kterou se dá svést výsledek, ten se málokdy spálí. Alibismus je mnohem pohodlnější, dá se s ním dožít vysokého věku v naprostém duševním klidu. A nejspíš v tom hraje roli i to, že naše mozky jsou pořád nastavené spíš na rychlé vyhodnocení vlastního prospěchu a bezpečí tady a teď než na nějaké dlouhodobé, vznešené „moudro“.
Nálepku Moudrý jsme si dali sami sobě a vlastní marketing bývá tradičně ten nejoptimističtější. Kdyby se tenhle druh měl zapsat do učebnic, jak by podle vás znělo jeho hlavní životní krédo hned vedle „já nic, já muzikant“? Místo oslovení; pane, soudruhu, debile, vole atd. bychom se oslovovali alibisto, představme si projev prezidenta. „Vážení alibisti a alibisky, já jako největší alibista vám slibuji, že se budete mít lépe. Samozřejmě jen za předpokladu, že to vyjde. A pokud to nevyjde, tak za to můžou okolnosti, geopolitická situace, předchozí garnitura, rozpočtová omezení, meteorologové a vůbec já nic, já muzikant. Vy se na to ale taky nebudete nijak zvlášť dřít, protože proč byste to dělali, když to jde svést na systém, na šéfa nebo na souseda.
Takže si to všichni společně užijeme, nikdo za nic nemůže a všichni jsme v klidu.“ Na tom oslovení „alibisto“ a „alibisko“ je něco geniálně vyrovnávajícího. Zmizela by z něj všechna ta falešná nadřazenost „pana“, ideologický patos „soudruha“ i vulgární agresivita. Zůstala by jen společná, sdílená lidská slabost, takový tichý pakt o neútočení, kdy všichni víme, jak se věci mají, a nikdo nemusí předstírat, že je svatý. A možná by to mělo i jeden nečekaný vedlejší efekt, když člověku někdo řekne „ty seš ale alibista“, už by to nebyla urážka, ale spíš konstatování stavu reality. Stát by každému garantoval od narození do smrti betonové alibi a povolání státního zaměsnance by evolučně zaniklo.
To je dokonale dotažená kybernetická smyčka. Když stát od kolébky až po hrob garantuje všem stoprocentní, železobetonové alibi, stává se samotná instituce úřadu a státního zaměstnance nadbytečnou. Proč by se taky někdo trápil s razítky, směrnicemi, kontrolami nebo nedejbože s odpovědností za rozhodnutí, když je předem dané, že za všechno můžou buď „okolnosti“, nebo „jiní“? Úředník potřebuje fikci, že něco řídí, kontroluje a nese za to nějakou formální tíhu. Ve chvíli, kdy je alibi garantováno systémově a univerzálně, zmizí důvod předstírat, že kdokoli cokoli skutečně uřídí. Úřad se rozpustí jako kostka cukru v čaji bez dramatu, bez revoluce, jen z čisté logiky věci. A co teprve ten život s garantovaným betonovým alibi od narození do smrti.
V dětství: „Za špatnou známku může křivý stůl, špatné světlo a sluneční skvrny, já jsem jenom pozorovatel.“ V produktivním věku: „Když se projekt položí, není to moje chyba, systém to tak nastavil a já jsem jenom vykonal, co se dalo.“ Ve stáří: „Život utekl nějak rychle, ale za to můžou ty roky, ty se prostě samy nasčítaly, já s tím neměl nic společného.“ Vlastně by to byl stát v naprostém klidu. Žádné vyšetřovací komise, žádné omluvy, žádné hledání viníků jen dokonalý, neproniknutelný beton, kolem každého jednoho občana. A možná by se to celé dalo spravovat globálně jediným velikým počítačem se strojovou inteligencí, který by každé ráno vygeneroval univerzální omluvenku pro všechny.





