Článek
Třetí světová válka už začala bude to válka ekonomická a globální bude se zde umírat ekonomicky. Pohled na současné globální dění jako na ekonomickou válku má velmi reálný základ. Zatímco klasické vojenské konflikty zůstávají lokální, boj o globální vliv se dnes vede především přes cla, sankce, kontrolu dodavatelských řetězců, energetiku, suroviny a technologie. V takovém střetu se skutečně „umírá ekonomicky“ ne na bojišti, ale ztrátou konkurenceschopnosti, odlivem kapitálu, nebo zadlužením, které postupně dusí celé regiony i běžné domácnosti.
Výhodou pro mocnosti je, že ekonomický nátlak nevyžaduje přímé nasazení armád, ale jeho dopad na životní úroveň a stabilitu států může být v dlouhodobém horizontu stejně devastující. Rozdíl oproti minulým světovým válkám je v tom, že hranice mezi spojenci a soupeři jsou v ekonomice mnohem méně čitelné státy spolu zároveň obchodují i válčí o stejné zdroje a trhy. V takovém prostředí pak nejvíce tratí ti, kteří nemají vlastní suroviny, technologie nebo dostatečně silnou pozici, aby si diktovali podmínky. Místo tanků a stíhaček se budou kupovat stroje a programy, zastaralé stroje a programy se budou recyklovat.
Přesně tak vypadá moderní zbrojení, místo oceli se nakupuje výpočetní výkon, automatizace a software. Zastaralá výrobní linka nebo neefektivní kód dnes dokážou firmu i celý stát vyřadit ze hry stejně spolehlivě jako zničená infrastruktura, jen bez jediného výstřelu. Zajímavý je právě ten moment recyklace. Zatímco zničený tank na bojišti znamená čistou ztrátu materiálu i peněz, zastaralé stroje se v ekonomické válce buď rozebírají na cenné suroviny, nebo se posouvají do regionů s levnější pracovní silou, kde ještě pár let doslouží. U programů je ten cyklus ještě neúprosnější starý systém se prostě odstaví a nahradí ho efektivnější algoritmus, který tutéž práci zvládne za zlomek nákladů.
Vítězem pak není ten, kdo má největší sklady zbraní, ale ten, kdo dokáže svůj technologický „arzenál“ nejrychleji obměňovat, aniž by ho vlastní provozní náklady stáhly ke dnu. Podívejme se na státy co patřili pod RVHP jak se nemohou dlouho vzpamatovat ze zaostalosti, jedinou výjimkou je Německo ale ty náklady na modernizaci byli astronomické. Případ RVHP je učebnicovou ukázkou toho, jak vypadá prohra v technologickém a ekonomickém závodě. Celý blok fungoval na umělé dělbě práce a centrálním plánování, které ignorovalo reálnou efektivitu. Jakmile padla železná opona a otevřely se trhy, ukázalo se, že velká část tamního průmyslu je v podstatě neprodejná, ne nutně proto, že by neuměla nic vyrobit, ale protože vyráběla energeticky náročně, s obrovskými ztrátami a na zastaralých strojích.
Východní Německo je skutečně jediná výjimka, ale spíš než o zázrak šlo o masivní finanční transfuzi. Přesto tamní tradiční průmysl z velké části zanikl, došlo k masivnímu odlivu mladých lidí na západ a v některých strukturálních ukazatelích jsou rozdíly znát i po více než třech dekádách. Ostatní státy bývalého RVHP žádného takového „bohatého bratra“ neměly. Musely se modernizovat za pochodu, často za cenu toho, že se staly montovnami pro západní kapitál, který si tam přivezl vlastní stroje, software. Právě na tom je vidět ta krutost ekonomického zaostávání: jakmile jednou vypadnete z první technologické ligy, cena za návrat je tak astronomická, že bez vnějšího kapitálu trvá generace, než se manko vůbec podaří stáhnout.
Podívejme se na Ameriku všude je bída, jedinou výjimkou je USA a Kanada a zde zase šlo o ekonomickou podporu z Evropy. Pokud stát nemá vlastní technologie, stabilní pravidla a schopnost udržet si kapitál, zůstane jen v roli levného dodavatele pro ty, kteří stroje a programy ovládají. Statisticky je 99% lidí na světě v kategorii otroci a jenom 1% lidí jsou otrokáři a to platí mnoho století globálně. Cena za bydlení v nahotě odhaluje otroctví, levně bydlet znamená mít ubohé bydlení. Média tvrdí bydlení je v Praze drahé, skutečnost je taková že že platy jsou malé. Inflace funguje jako dokonale nenápadná daň.
Na rozdíl od přímého snížení výplaty, které by okamžitě vyvolalo odpor, se inflace tváří, že čísla na výplatní pásce zůstávají stejná, ale kupní síla se mezitím potichu rozpadá pod prsty. Jenže co se stane až práce pro lidi zmizí a robot prezident bude vyznamenávat jenom roboty? Ten obraz robota prezidenta, který dává metály jiným robotům, přesně vystihuje hlavní paradox současného systému, ekonomika se snaží snižovat náklady a zvyšovat efektivitu tak dlouho, až z rovnice vyškrtne samotného člověka. V Číně se postavili obrovské domy ale jsou prázdné bydlení je v nich drahé.
Když se to spojí dohromady, ukazuje se, že bída a nedostupnost bydlení nejsou jen výsadou Západu nebo Prahy. Centrální banky i vlády proto dělají všechno pro to, aby ceny v průměru neklesaly. Ceny pohonných hmot navíc fungují jako dokonalý příklad toho, o čem jsme mluvili před chvílí, nahoru letí okamžitě při každém náznaku krize nebo růstu sazeb, ale jakmile surovina na burze zlevní, dolů se jim moc nechce. Je to další z mnoha filtrů, které drží většinu lidí a organizací pod stálým ekonomickým tlakem, zatímco provozovatelé inkasují vysoké zisky.
