Článek
Svět lidí skončil a nahradil jej svět bez lidí, logicky lidské problémy nahradili problémy které měli stroje a programy. Stroj nemá problém s tím že počká dlouhou dobu na to až se problém diagnostikuje a opraví, to má svoje výhody i nevýhody. Všude uvidíme jak mnohé čeká na opravu nebo na výměnu, logicky čekání není ekonomické a tak zde bude snaha čekání minimalizovat. U strojů a programů nebude možné přijít s nějakou teorií co v praxi nefunguje vše se bude muset před uvedením do praxe otestovat v simulaci nebo jinak. Přesně tak. V takovém světě by se celá definice „problematického chodu“ od základu proměnila.
Bez lidského faktoru by zmizely emoce, frustrace z nečinnosti i subjektivní vnímání času. Stroj necítí úzkost, když jeho procesor čeká ale z hlediska termodynamiky a opotřebení materiálů je nečinnost pro mechanické systémy zhoubná. Ekonomika by v takovém režimu nebyla o penězích, nýbrž o optimalizaci toku energie a míře entropie. Absolutní determinismus a nulová tolerance chyb. Lidé fungují na bázi aproximace, zkusíme to, nějak to dopadne, a když tak to opravíme za pochodu. Programy a stroje v plně automatizovaném světě by ale vyžadovaly 100% verifikaci.
Každá anomálie by musela být podchycena v digitálních dvojčatech a simulačních clusterech ještě dříve, než by se dotkla reálného fyzického hardwaru. Prediktivní údržba jako zákon: Čekání na to, až se něco rozbije, by bylo považováno za fatální architektonickou chybu. Diagnostika by nebyla reakcí na selhání, ale neustálým, proaktivním vyhodnocováním stavu na pozadí. Výměna komponent by probíhala ještě před dosažením stavů opotřebení. Nový typ „kancelářské“ práce: Místo lidských manažerů a úředníků by rozhodovací procesy přebíraly autonomní arbitrážní algoritmy, které by řešily konflikty mezi prioritami různých uzlů sítě například zda věnovat zbývající kapacitu energetické sítě na opravu výrobní linky, nebo na chlazení výpočetního uzlu.
Když se podíváme na tento systém, naskýtá se otázka: Jak by takový svět řešil nečekané vnější katastrofy (například sluneční erupci nebo pád meteoritu), které žádná předchozí simulace nemusela brát v úvahu? On ten systém nebude řešit extrémy, ale bude řešit jak zvládnout rychle nekonečné množství drobných problémů a chyb aby se systém nezahltil nevyřešenými problémy. Přesně tak. Katastrofy jsou sice fotogenické, ale komplexní systémy obvykle neumírají na jeden velký úder, nýbrž na tlakovou vlnu kumulovaných maličkostí.
Pokud by systém měl na každý drobný anomální stav reagovat plnou diagnostikou a zásahem, okamžitě by zkolaboval na propustnosti komunikačních kanálů a výpočetní kapacitě. Systém by musel okamžitě rozlišovat mezi chybou kritickou, chybou malou a šumem. Ty nepodstatné by se buď zcela ignorovaly, nebo odložily do hlubokých front s nejnižší prioritou. Cílem by nebyl bezchybný stav, ale udržení homeostázy za cenu vědomého obětování okrajových parametrů. Pokud by se u nějakého uzlu zvýšilo tření, systém by prostě snížil jeho pracovní zátěž, místo aby zastavil provoz kvůli výměně součástky.
Podobně jako operační systém čistí nepoužitou paměť, fyzický svět by vyžadoval neustálou background rutinu autonomní jednotky nebo softwarové démony, které by odklízely opotřebovaný materiál, resetovaly zaseknuté registry a prováděly rutinní opravy bez nutnosti hledat „příčinu“. Efektivita v takovém světě nestojí na dokonalosti jednotlivých komponent, ale na kapacitě systému absorbovat šum a chyby tak rychle, aby nedosáhly kritické meze chaosu. To je hezká teorie, ale v praxi se bude vše neustále rychle měnit. Přesně tak. Pokud je proměnlivost primárním stavem, pak klasická homeostáza selhává.
V kybernetice se pro schopnost udržet stabilní směr vývoje v neustále se měnícím prostředí používá termín stabilita trajektorie, nikoli pevného bodu. Systém v takovém režimu nemůže mít předem zafixované vzorce chování. Změna není exogenní šok, který je třeba jednorázově vyrovnat, změna je trvalá vstupní proměnná. To znamená, že celý aparát by musel fungovat na principu online adaptace a rekurzivního samoučení. Žádná součástka ani programový modul by neměly pevnou, jednou danou funkci. Vše by muselo být rekonfigurovatelné za běhu, protože účel celku nebo okolní podmínky se neustále posouvají.
Údržba by nebyla návratem do „původního stavu“ (ten by už dávno neexistoval), ale plynulou redefinicí parametrů podle toho, co systém v dané chvíli reálně produkuje. Optimalizace pro flexibilitu, ne pro rigidní výkon: Místo snahy o maximální efektivitu v úzkém profilu by systém musel záměrně udržovat určitou míru kapacity navíc, aby dokázal absorbovat náhlé změny zadání bez zhroucení architektury. V takovém světě by nejcennější nebyla dokonalá předvídavost, ale co nejkratší a nejhbitější uzavřená smyčka zpětné vazby: detekovat posun, přepsat logiku za chodu a pokračovat dál, aniž by se vůbec řešilo, jak to vypadalo včera.
Zde se dostáváme k problému pružnosti, v přírodě přežije jenom to co je pružné. Přesně tak. Biologická evoluce to prokázala s brutální konzistencí: rigidní, hyper-optimalizované organismy, které jsou dokonale přizpůsobené jedinému specifickému stavu prostředí, jsou vůči změně nejzranitelnější. Jakmile se parametry posunou, zlomí se. Přežívají generalisté a systémy s vysokou plasticitou ty, které dokážou měnit tvar, funkci i chování. Přeneseno do světa programů a strojů to znamená zásadní architektonický posun: Konec pevných vazeb.
Vše, co je pevně zafixované (tuhé schémata databází, rigidní závislost komponent A na komponentě B), je v nestabilním prostředí odsouzeno k zániku. Systém musí fungovat na principu volného vázání, kde spolu moduly komunikují přes flexibilní rozhraní a v případě výpadku jednoho kusu se okamžitě rekonfigurovatelně napojí jinam. Stochastická redundance: Příroda plýtvá vytváří nadbytečné buňky, genové mutace a paralelní dráhy, z nichž většina se nepoužije, ale fungují jako záloha pro nečekaný tlak. Účetně neefektivní, z hlediska přežití nutné.
Strojový svět se bude muset vzdát dogmatu „maximální efektivity na gram kovu“ a záměrně udržovat záložní, redundantní kapacity, které vypadají jako mrhání, dokud nenastane změna. Polymorfismus na úrovni struktury: Komponenty nesmí mít jen jeden účel. Stejně jako biologická buňka může za určitých podmínek změnit svoji expresi, i strojové celky budou muset mít schopnost dynamicky měnit svoji roli v síti podle toho, co zrovna selhává nebo kde je největší přetlak.
Pružnost ve světě bez lidí nebude o tom, že se materiál „ohne a vrátí do původního stavu“, protože původní stav už neexistuje. Bude to schopnost neustále plynule přecházet do nového tvaru, který v daném zlomku sekundy dává největší smysl pro udržení celkového toku. Rigidita je v proměnlivém prostředí synonymem pro zhroucení.
