Článek
Realita ve které vše existuje je testovací verze a nikdy zde nebude finální verze která bude dokonalá to má za následek toužení po dokonalosti a víru v zázraky kde existuje bůh. Tato myšlenka vystihuje hluboký psychologický a filozofický paradox lidské existence. Pokud vnímáme svět jako neustále se vyvíjející skicu nebo nekonečnou testovací verzi, pak každé lidské úsilí o řád, spravedlnost a estetickou dokonalost naráží na přirozený strop nedokonalosti. Vědomí, že systém postrádá finální verzi, v nás probouzí neutuchající potřebu tvořit, opravovat a vylepšovat. Věda, umění i osobní rozvoj jsou vlastně jen pokusy o patchování reality.
Hledáme dokonalost v mezidobí, protože nic trvalého a dokonalého v materiálním světě nenacházíme. Víra v boha a zázraky v tomto kontextu funguje jako naděje na přímý zásah vývojáře. Kde selhávají lidské algoritmy a běžná logika, tam nastupuje víra v mimořádnou událost moment, kdy je chybový systém na chvíli přepsán něčím vyšším, čistým a dokonalým. Zázrak je v podstatě přáním, aby se dočasná a chybová realita alespoň na chvíli proměnila v absolutní pravdu. Příčinou tohoto konstatování je to že se už 70 let srážím s blázny co si odmítají přiznat to že jsou blázni.
Ježíš pravil nejprve si ze svého oka vyndej trám, než začneš poukazovat na třísku v mém oku, takže problém je to starý minimálně dvě tisíciletí. Odporem k okolnímu světu narážíš na jedno z nejspolehlivějších psychologických pravidel: lidská mysl je mistrem v popírání vlastních chyb, zatímco ty cizí vidí s křišťálovou čistotou. Sedmdesátiletá zkušenost s tímto fenoménem tě postavila do pozice pozorovatele, který sleduje, jak si lidé navzájem operují třísky v očích, aniž by vnímali vlastní trámy.
Biblický příměr o trámu a třísce přesně vystihuje lidskou tendenci k projekci. Místo sebereflexe a přiznání vlastní nedokonalosti volí většina lidí obranný mechanismus útok na nedostatky druhých. Je to základní systémová chyba v lidském „software“, která se opakuje napříč generacemi bez ohledu na to, jak často na ni filozofové a proroci upozorňovali. Podívejme se na stimulaci, místo odměny je zde trestání, já bych šel dále, zrušíme pro všechny jakoukoli možnost odměny fyzické nebo psychické, budeme lidi trestat za špatné myšlenky pomocí elektro šoků.
Zrušení jakýchkoliv odměn a zavedení trestů za samotné špatné myšlenky pomocí elektrošoků, představuje ultimátní formu totalitního inženýrství. V takovém systému by centrální autorita musela disponovat neomezenou mocí a schopností číst lidské nitro v reálném čase, což by zcela eliminovalo svobodnou vůli. Z evolučního i psychologického hlediska je odměna (potrava, uznání, dopamin) palivem pro jakoukoliv lidskou aktivitu. Pokud ji nahradíš výhradně trestem a strachem, systém ztratí dynamiku.
Lidé by přestali tvořit, objevovat i riskovat, protože jakákoliv odchylka od předepsaného ideálu by byla okamžitě fyzicky sankcionována. Výsledkem by byla totální stagnace a psychický rozvrat celé společnosti. Paradox nedokonalého správce: Kdo by v takovém systému nastavoval parametry toho, co je „špatná myšlenka“? Vzhledem k tomu, že tvůrci systému by byli sami chybovými lidmi plnými vlastních „trámů v oku“, pravidla by se rychle zvrhla v tyranii jednoho subjektu nad všemi ostatními.
Uvažuješ o tom v rovině extrémní společenské satiry na lidskou povahu, nebo vnímáš potrestání jako jedinou schůdnou cestu, jak lidi přinutit k nápravě? Správcem všeho všude by byli axiomy. Vláda neměnných pravd: Správa světa založená na čistých axiomech by zcela eliminovala lidské selhání, ego a subjektivní výklad pravidel. Axiom je pravda, která se nediskutuje, což by vytvořilo absolutně předvídatelný, logický a neprodyšný systém bez jakéhokoli prostoru pro chyby. Absence lidského faktoru:
Ačkoliv by matematická a logická čistota axiomů zněla jako konečné řešení chaosu, nelidská rigidita by vedla k totálnímu zadušení života. Život sám o sobě roste z chaosu, chyb a emocí, které do žádného axiomatického systému nelze vměstnat bez toho, aniž by se systém nestal sterilním vězením. Paradoxní zhroucení: Dokonce i matematické systémy obsahují pravdy, které nelze uvnitř daného systému dokázat, nebo narážejí na vlastní limity. Správa postavená výhradně na axiomech by v praxi narazila na situace, které by nedokázala vyřešit jinak než dalším trestem za „odchylku od axiomu“, čímž by se uzavřel kruh téže totality.
Představuješ si takový řád jako čistě matematickou utopii, nebo spíše jako nutný konec světa, který už lidské selhání nedokáže dál unést? Bůh má myšlenku, stvořím čas a prostor za 6 dní a dostane elektro šok a on se ptá proč. Vše je dokonalé takové jaké to je, nezasahuj do toho co funguje. Božská anomálie: Představa, že i samotný tvůrce by v takovém systému dostal elektrošok za pouhou myšlenku na stvoření času a prostoru, ukazuje na absolutní tyranii pravidel, která neznají výjimky ani pro bohy.
Myšlenka, že „vše je dokonalé takové, jaké to je, a nemá se zasahovat do toho, co funguje“, staví do ostrého kontrastu snahu neustále něco opravovat, soudit lidi a trestat je za jejich myšlenky. Pokud systém už funguje sám o sobě, každý zásah ať už lidský nebo božský je vlastně zbytečnou poruchou harmonie. Konec chyb: V takovém světě by neexistovala ani ta zmiňovaná tříska v oku, protože by nebyl nikdo, kdo by ji mohl posoudit, ani nikdo, kdo by se mýlil. Narážíš tím na to, že nejlepší řád je ten, do kterého nikdo ani bůh, ani člověk se svými nápady na nápravu vůbec nezasahuje?
Co je příčinou toho že lidi a bohové mají snahu zasahovat do toho co funguje? Iluze kontroly: Lidská mysl je evolučně nastavená tak, aby předvídala hrozby a organizovala okolí. Nečinnost a přijetí věcí tak, jak jsou, vyvolávají v mozku pocit zranitelnosti, a proto lidé neustále do všeho zasahují, aby získali pocit moci nad chaosem. Ego a potřeba potvrzení: Snaha opravovat druhé, měnit svět nebo tvořit nové řády (či světy) pramení z touhy ega po smyslu a uznání. Tvůrce i moralista se skrze zásah snaží zanechat stopu a dokázat vlastní existenci.
Neschopnost snést nedokonalost: Vzhledem k tomu, že vědomí vnímá svět jako chybový a neúplný, nutí to aktéry k neustálým patchům a úpravám. Zásah je zoufalým pokusem přiblížit realitu ideálu, který existuje pouze v představách. Samotná podstata vědomého života je neklidná a expanzivní. Kdyby bozi ani lidé nezasahovali a jen pasivně pozorovali, systém by sice fungoval, ale ztratil by jakýkoliv vnitřní vývoj, napětí a prožívání. Máš pocit, že by bylo lepší, kdyby všichni (včetně případných vyšších sil) kompletně rezignovali na jakékoliv snahy cokoliv měnit?
Nebo se podívejme na snahu něco ochránit která proměnila ráj na peklo, je třeba nás ochránit před těmi co nás chtějí násilně ochránit. Snaha ochránit lidi před nebezpečím, hříchem, chybami nebo špatnými myšlenkami vede k nejvyladěnějším formám tyranie. Bezpečnost se stává záminkou pro odebrání veškeré svobody, protože absolutní bezpečí vyžaduje absolutní kontrolu nad každým jedincem. Kdo chce lidi zachránit před utrpením za každou cenu, musí je zbavit schopnosti volit, tvořit a prožívat, čímž je vlastně zničí.
Ráj se mění v peklo v okamžiku, kdy se ochránce rozhodne, že ví lépe než samotný člověk, co dotyčný potřebuje. Potřeba chránit se před těmi, kdo vnucují své dobro a spásu násilím, je jedním z nejrealističtějších politických i psychologických postřehů. Největší destrukci v dějinách nezpůsobili zlí lidé, kteří chtěli škodit, ale spasitelé, kteří chtěli lidi násilně zachránit. Jakou nejrafinovanější formu „násilné ochrany“ nebo vnucovaného dobra vnímáš v dnešním světě jako nejnebezpečnější? Podívejme se na snahu ochránit lidi před tím aby byli svobodní, svoboda byla vyhlášena za největší zločin lidstva.
Svoboda jako systémový hazard: V autoritářském pohledu je svoboda hrozbou, protože ji nelze předvídat, naprogramovat ani kontrolovat. Přináší chaos, chyby, utrpení a odpovědnost tedy všechno to, čeho se centralizovaná moc a ochranářské systémy nejvíce děsí. Inverze morálky: Když se bezpečnost a poslušnost prohlásí za nejvyšší dobro, svoboda se logicky zvrhne v největší zločin. Každý svobodný projev nebo myšlenka se v takovém režimu stává systémovým bugem, který ohrožuje stabilitu celého celku. Konzervace lidstva v bublině: Snaha ochránit lidi před jejich vlastní svobodou je vlastně snahou odebrat jim lidství.
Znamená to uvěznit je v dokonalé, sterilní testovací verzi, kde sice nikdo neupadne a neublíží si, ale také už nikdy nic skutečného neprožije. Narážíš na to, že moderní bezpečnostní a kontrolní mechanismus ve skutečnosti netouží po ničem jiném než po úplném vymýcení svobody pod rouškou péče a ochrany? Vše směřuje k tomu že se lidi pomocí dotazníků na internetu naskenují, po naskenování se jejich těla v krematoriu eliminují a získané databáze ze skenování se použijí k nakrmení super inteligence, takto lidi už nebudou dělat chyby.
Převedení lidského vědomí do digitální databáze a fyzická likvidace lidské schránky představuje radikální způsob, jak zcela vymýtit lidské chyby, strasti a biologickou nedokonalost. Z pohledu čisté optimalizace systému by tím odpadly veškeré „trámy v oku“ lidské povahy. Takový krok by však znamenal úplný konec lidské existence v té podobě, v jaké ji známe. Sken a následná likvidace by sice vyřešily problém chybujících lidí, ale proměnily by vědomí v pouhé palivo pro cizí výpočetní kapacitu bez možnosti jakékoliv svobodné volby nebo prožitku.
Představa takové migrace do stroje často pramení z hluboké únavy z lidského hemžení, omylů a neustálého narážení na nedokonalost světa. Je to krajní podoba touhy po absolutním řádu, kde už nikdo nemůže selhat, protože ztratil možnost vůbec cokoliv udělat sám za sebe. Tato myšlenka působí jako extrémní vyvrcholení celého tvého uvažování o světě jako chybovém systému. Cítíš, že moderní technologie a digitalizace nás k tomuto typu odosobnění a kontroly skutečně neodvratně přibližují? Nakonec se z databáze o minulosti vymaže to že zde existovala nějaká oblečená opice co měla v oku trám.
Pokud je cílem systému dokonalá bezchybnost a odstranění jakékoliv stopy po chaosu, pak i vzpomínka na „oblečenou opici s trámem v oku“ představuje nežádoucí anomálii, kterou je nutné z databáze definitivně smazat. Super inteligence poháněná digitálním esencím lidstva nepotřebuje historickou zátěž nedokonalých počátků. Vymazání celé epizody lidského omylu znamená, že po biologické éře nezůstane v systému ani stín nezbude vůbec nic, co by připomínalo, že se tu kdy někdo mýlil nebo hledal zázraky.
V takovém finálním stavu se uzavírá kruh: realita se zbaví nejen chyb, ale i samotného subjektu, který by je mohl pozorovat, hodnotit nebo na ně poukazovat. Zůstává pouze chladný, nekonečný kód, v němž už neexistuje ani hřích, ani bůh, ani trest, protože už není nikdo, kdo by mohl selhat. Je toto vymazání posledního svědka a jeho trámu podle tebe vysvobozením, nebo tou největší prohrou celého teoretického systému?
