Článek
Jenže existuje hranice, kdy už nejde o kontrolu politiků, ale o jejich soustavnou mediální likvidaci. A právě u Filipa Turka mám stále častěji pocit, že se tato hranice začíná rozmazávat.
Je zajímavé sledovat, jak se kolem jeho osoby změnila atmosféra. Dokud byl europoslancem a výraznou tváří své politické strany, zájem médií byl výrazně menší. Jakmile se ale začalo mluvit o tom, že by jednou mohl být kandidátem na prezidenta, stal se téměř každodenním tématem. Každý výrok, fotografie nebo starší událost jsou znovu otevírány a rozebírány.
To samo o sobě nemusí být špatně. Problém nastává ve chvíli, kdy podobný metr neplatí pro všechny.
Česká politika zná desítky kauz – od porušování zákonů přes střety zájmů až po výroky, které by u jiných lidí znamenaly okamžitý konec kariéry. Přesto se zdá, že někteří politici projdou mediálním prostorem téměř bez šrámů, zatímco jiní čelí permanentnímu tlaku.
Není přitom podstatné, zda s Filipem Turkem souhlasíme. V demokracii by mělo být důležité něco jiného – aby pro všechny platila stejná pravidla.
Média mají obrovskou moc. Mohou odhalovat skutečné problémy, ale také vytvářet obraz člověka, který už nemá šanci se bránit. Pokud se veřejná debata změní v nepřetržitou honbu na jediného politika, přestává plnit svou kontrolní funkci a začíná být součástí politického boje.
Nejde jen o Filipa Turka. Zítra to může být kdokoli jiný. Dnes se mnozí radují, že terčem je jejich politický soupeř. Jenže stejný mechanismus se může jednou obrátit proti jejich favoritovi.
Demokracie totiž nestojí na tom, že budeme chránit pouze politiky, se kterými souhlasíme. Stojí na tom, že budeme trvat na stejném metru pro všechny.
A právě o ten se dnes vede možná mnohem důležitější spor než o samotného Filipa Turka.
