Článek
Moje babička vždycky říkávala, že nejhorší smrt je z vyděšení a největší hřích je věřit chlapovi, který vám před svatbou slíbí, že po něm doma nezůstane ani jedna špinavá ponožka.
V české politice je to stejné. Před volbami všichni pánové v oblecích vypadají jako hrdí lvi, kteří jedním rázným řevem vyženou zbytečnou byrokracii, zkrotí nenasytné neziskové organizace a zatočí s drahými poplatky.
Volič se tetelí blahem, hodí jim to tam a těší se na tu slibovanou revoluci. Jenže po pár měsících sedíte doma u stolu, koukáte na účty a zjistíte, že místo lva vám vládne spíš jen takový unavený, krotký beránek, který se nejvíc ze všeho bojí, aby nenaštval pana prezidenta a opozici.
Slibovalo se, jak se státní rozpočet nekompromisně uzdraví. A výsledek? Naše vládní kasa dál spokojeně kyne a bobtná, ale ne proto, že by v podnicích propukl zázračný růst. Kyne z peněženek nás všech, co ráno uštvaně startujeme auta, abychom stihli štípat lístky na pokladnách nebo papírovat v kancelářích.
Ceny nafty a benzínu jsou na stojanech tak přepálené, že z každé natankované stokoruny teče celých šedesát korun roztomile přímo státu. Chlapci nahoře zkrátka sosají naši krev skrz tankovací pistole a u toho nám z ranních videí a podcastů s úsměvem vykládají, jak strašně moc pro nás dýchají.
Člověk si pak nutně připadá jako ten pověstný blbec, na kterého se uplatňuje dvojí metr a dvojí standard. Když se měl rušit televizní poplatek, byla kolem toho spousta řečí, ale dneska je kolem toho ticho, že byste slyšeli upadnout i zbloudilou padesátikorunu.
Když se měla prošetřit muniční iniciativa nebo se měl omezit vliv organizací placených z ciziny, hrdě se mávalo papíry, ale nakonec celý ten slavný zákon potichu skončil v koši. Zato vládní partneři se mezi sebou okopávají jako malí kluci na písku a člověk má pocit, že tu vlastně pořád skrytě vládne opozice s Hradem.
Vyhrát volby totiž není žádné umění. Umění je mít po nich dost odvahy na to, abyste zvedli zadek a skutečně splnili to, co jste lidem navykládali u volebních uren.
Někdy si říkám, že český volič má neuvěřitelnou trpělivost. Nechá se stahovat z kůže u stojanů s benzínem, poslouchá pohádky o transparentnosti a na konci dne jen odevzdaně sklopí hlavu a mlčí.
Moje rada na závěr by dneska byla stručná:
Když vám chlap u moci slíbí modré z nebe a ráznou ruku, raději si hned zkontrolujte, jestli vám v kapse ještě vůbec zbyla peněženka na naftu.
