Článek
Pak ale přišla Generace Z a personalistům spadla brada. Mladí lidé totiž začali pokládat otázku, která v korporátech zní skoro jako provokace: „A proč bych měl obětovat celý život práci, která mě zítra bez emocí nahradí?“
V českých kancelářích probíhá tichá válka generací.
Na jedné straně sedí manažeři, kteří byli dvacet let zvyklí na lidi ochotné:
- zůstávat přesčas,
- odpovídat na e-maily o víkendu,
- a brát firemní krizi jako osobní problém.
Na druhé straně přichází Generace Z.
Lidé, kteří po páté hodině zaklapnou notebook, vypnou firemní telefon a bez výčitek odchází žít vlastní život.
A korporátní svět zjišťuje, že na něco takového vůbec není připravený.
„Chci padesát tisíc, home office a ideálně volné pátky“
Pokud si dnes sednete s personalisty v Praze nebo Brně, většina z nich vám začne vyprávět podobné historky.
Na pohovor přijde dvaadvacetiletý absolvent bez jediné větší pracovní zkušenosti a naprosto vážně si řekne o:
- nadstandardní plat,
- home office,
- flexibilní pracovní dobu,
- a ideálně čtyřdenní pracovní týden.
Když mu firma vysvětlí, že podobné benefity obvykle přicházejí až s výsledky a zkušenostmi, kandidát se usměje, poděkuje… a odejde jinam.
Starší generace nad tím jen nevěřícně kroutí hlavou.
Protože většina z nich začínala úplně jinak:
- od nejhorších směn,
- mizerných platů,
- a s pocitem, že člověk musí nejdřív „držet hubu a krok“, než si vůbec dovolí něco chtít.
Jenže mladí už tuhle hru hrát nechtějí.
Korporátní pohádky přestaly fungovat
A tady přichází moment, který je pro firmy mnohem nepříjemnější než vysoké platové požadavky.
Generace Z totiž jako první nahlas řekla něco, co si předchozí generace často jen myslely:
že korporátní bullshit přestal fungovat.
Řeči o:
- „dynamickém kolektivu“,
- „firemní rodině“,
- „mladém týmu“,
- nebo misce ovoce zdarma v kuchyňce
už na mladé lidi jednoduše nezabírají.
Protože moc dobře vidí realitu.
„Firemní rodina“ vás totiž bez větších emocí propustí e-mailem v pátek odpoledne, pokud centrála potřebuje snížit náklady o pár procent.
A právě tohle mladí lidé odmítají ignorovat.
Generace, která viděla vyhořelé rodiče
Možná nejde o lenost.
Možná Generace Z jen vyrůstala v domácnostech, kde:
- táta nikdy nebyl doma,
- máma odpovídala na pracovní hovory i u večeře,
- a stres z práce postupně rozložil vztahy, zdraví i psychiku.
Mladí dnes viděli, kam dokáže vést kultura nekonečného výkonu.
Viděli:
- vyhoření,
- rozvody,
- úzkosti,
- antidepresiva,
- i lidi, kteří celý život obětovali práci… a firma je nakonec stejně nahradila během dvou týdnů.
A tak si nastavili hranice dřív, než je systém stačil semlít.
Jenže realita pracovního trhu není TikTok motivační video
Na druhou stranu ani mladí nejsou bez chyby.
Protože část Generace Z skutečně vyrůstala v prostředí sociálních sítí, kde každý druhý influencer působí dojmem, že:
- pracuje čtyři hodiny týdně,
- vydělává statisíce,
- cestuje po světě
- a mezi tím „manifestuje úspěch“.
Pak přijde první skutečná práce.
První deadliny.
První konflikty.
První nudné úkoly.
A část mladých narazí velmi tvrdě na fakt, že většina kariér se pořád buduje:
- trpělivostí,
- spolehlivostí,
- a schopností dělat i věci, které člověka zrovna nebaví.
Protože respekt v práci člověk nezíská jen sebevědomím.
Ten se pořád musí odpracovat.
Srážka dvou světů
Ve skutečnosti ale nejde o boj líných mladých proti zlým korporátům.
Jde o střet dvou úplně odlišných pohledů na život.
Starší generace byla vychovaná v tom, že:
práce je povinnost.
Generace Z vyrůstá s pocitem, že:
práce je jen jedna část života.
A právě proto si obě strany přestávají rozumět.
Jedni považují mladé za rozmazlené.
Druzí mají starší za generaci, která si nechala dobrovolně zničit život prací.
Pravda bude nejspíš někde mezi.
Možná se jen mění pravidla hry
Firmy dnes zjišťují jednu nepříjemnou věc:
mladou generaci už nestačí zaplatit a hodit jí notebook.
Lidé chtějí:
- smysl,
- čas pro sebe,
- normální vztahy,
- a práci, která je úplně nesemele.
Ať se to korporátům líbí nebo ne, trh práce se mění.
Možná totiž poprvé po dlouhé době přichází generace, která si dovolila říct:
„Nechci celý život jen přežít od pondělí do pátku.“
A právě to starý pracovní svět znervózňuje možná úplně nejvíc.
