Článek
Muž, který vykonával spravedlnost, byl paradoxně tím nejvíce opovrhovaným člověkem ve společnosti. Jenže zatímco o samotných popravčích se občas píše, na jejich rodiny se zapomnělo. Jaké to bylo, narodit se jako katovo dítě? Kolik stála hodina mučení na mučidlech, proč si synové katů museli brát výhradně dcery jiných katů a jak mohl zpackaný úder mečem stát život samotného popravčího? Nahlédněte za zdi katoven v Jihlavě, Plzni či Chrudimi, kde se žilo v naprosté, děsivé izolaci, divokých pověrách a nečekaném bohatství.
Katovna
Většinou to byl malý, vlhký dům nalepený z vnější strany na městské hradby nebo stojící úplně osamoceně za městem, kousek od šibenice. Místo, kam běžný měšťan dobrovolně nevkročil. Právě zde však pulzoval každodenní život rodin, které nesly celoživotní stigma „nečistých“ lidí.
Společnost raného novověku byla posedlá ctí. Kdo ztratil čest, jako by nežil. A kat byl člověk ze své podstaty bezectný. Tento status se bohužel automaticky přenášel na jeho manželku a všechny děti. Katovská krev byla vnímána jako nakažlivá choroba. Stačilo se katova syna dotknout na veřejnosti a člověk mohl přijít o řemeslo, protože s ním cech odmítl spolupracovat. Pokud kat vstoupil do kostela, musela jeho rodina sedět v úplně poslední lavici, stavebně oddělená od ostatních, aby od nich nikdo nechytil duchovní „nečistotu“.
Drby, čáry a čarodějnictví: Noční život s cejchem hříchu
Měšťané si o katovských rodinách šuškali strašlivé věci. Protože kat dokonale znal lidskou anatomii (musel vědět, jak lámat kosti na kole nebo kam přesně ťít mečem), lidé věřili, že vládne černou magií.
Mezi lidmi koloval drb, že katova žena vaří léčivé masti z lidského sádla popravených zločinců. A byla to čistá pravda. Kat měl totiž legální právo na tělo popraveného. Lidské sádlo, useknuté prsty nebo kousky provazů z oběšenců se na černém trhu prodávaly za obrovské peníze jako talismany pro štěstí nebo spolehlivé léky na revma a padoucnici (epilepsii). Věřilo se dokonce, že krev odsouzeného, chycená přímo pod stínadlem, má zázračnou moc. Katovy děti tak často musely pomáhat čistit popraviště a sbírat tyto bizardní „suroviny“.
Katova rodina tak žila v podivném paradoxu. Přes den jimi všichni pohrdali, ale v noci, když někdo z měšťanů vážně onemocněl nebo potřeboval potratit nechtěné dítě, plížil se tajně ke katovně a prosil o pomoc. Kdo jiný by mu pomohl, když oficiální lékaři selhali a kat rozuměl tělu nejlépe?
Krvavý byznys v číslech: Kat jako drahý živnostník
Málokdo si uvědomuje, že kat nebyl státní zaměstnanec s pevným platem. Byl to vlastně soukromý podnikatel, kterého si města najímala a platila mu tvrdou měnou podle přísných ceníků. Dochované smolné knihy z Jihlavy či Plzně ukazují, že spravedlnost byla drahá věc.
Kat si účtoval položky za každý jednotlivý úkon:
- Vymsknutí (mučení na mučidlech): Kat byl placen „od hodiny“. Každé natažení na skřipec, pálení boků smolnými smolnicemi nebo drcení palců mělo svou pevnou sazbu.
- Stětí mečem: Považovalo se za aristokratickou popravu. Byla to čistá, rychlá práce, a proto patřila k nejdražším.
- Čtvrcení zaživa či lámání kolem: Extrémně fyzicky i psychicky náročné tresty, za které si kat účtoval tučné příplatky.
- Pohřební služby: Pokud rodina zločince nechtěla nechat tělo shnít na šibenici, musela katovi zaplatit za sundání a zakopání pod šibenicí.
- Diety na cestu: Když jel kat z většího města (např. z Plzně) popravovat do menšího městečka v okolí, objednavatel mu musel zaplatit pronájem koní, stravu a dostatek piva pro něj i pro jeho pomocníky (pacholky).
Aby rodina nestrádala v dobách, kdy se zrovna nepopravovalo, musel kat dělat ty nejšpinavější práce ve městě. Působil jako ras (odchytával toulavou zvěř), stahoval kůže ze zdechlých koní a čistil městské hromadné záchody a žumpy. Každá tato práce sice sypala peníze do rodinné pokladny, ale dál prohlubovala opovržení ze strany měšťanů.
Ženichové z jiných měst a svatby pod šibenicí
Katovské děti vyrůstaly v naprosté izolaci. Nemohly chodit do běžných škol a na ulici na ně ostatní házeli kamení. Když dcery a synové dospěli, nastal zásadní problém: jak jim najít partnera? Žádný poctivý měšťan by svou dceru katovi nedal a žádný mladík by si katovu dceru nevzal, protože by tím okamžitě ztratil svou počestnost a byl by společensky odepsaný.
Katovské rodiny v českých zemích proto vytvořily uzavřenou, tajnou síť. Syn kata z Jihlavy sedl na kůň a jel si hledat nevěstu do Plzně, Chrudimi nebo Nymburka, kde žily rodiny tamních katů. Tyto dynastie (například slavný rod Nedomů) byly kvůli tomu geneticky i příbuzensky neuvěřitelně propletené.
Okolo svateb se ale točily i bizarní právní kličky. Staré právo znalo zvyk „záchrany pod šibenicí“. Pokud odsouzenec kráčel na popraviště a svobodná katova dcera (nebo jakákoliv jiná společensky nečistá žena) veřejně prohlásila, že si ho vezme za muže, zločinec dostal milost. Svatba se pak konala přímo pod šibenicí. Často takto kat řešil problém, když neměl syna, který by po něm zdědil řemeslo. Mladý delikvent dostal na výběr: buď provaz, nebo svatba s katovou dcerou a doživotní práce katova pacholka. Většina raději brala meč a oprátku do ruky než smrt.
Zpackané popravy: Když šlo katovi o krk
Být katem vyžadovalo chladnou hlavu a absolutní řemeslnou přesnost. Popravy nebyly jen trestem, bylo to divadlo pro tisíce diváků z širokého okolí. Lidé se bavili, sázeli se a sledovali každý katův pohyb. A diváci svému „herci“ neodpouštěli žádnou chybu.
Kat musel hlavu odsouzeného oddělit jedním čistým, přesným řezem. Pokud byl ale kat nervózní, unavený, nebo před popravou vypil příliš mnoho piva na kuráž, stávalo se, že meč uvízl v krčních obratlech nebo odsouzeného jen těžce zranil.
V tu chvíli se role vteřinově obrátily. Rozzuřený dav v hledišti, který s hříšníkem v posledních minutách často sympatizoval, vnímal zpackanou popravu jako boží znamení nebo odporné diletantství. Lidé začali do manéže házet kameny, vtrhli na popraviště a neschopného kata nezřídka na místě ukamenovali, zmlátili k smrti nebo zlynčovali. Kati proto před každým velkým výkonem prožívali nepředstavitelný psychický teror a strach o vlastní život, což mnohé z nich privátně dohánělo k těžkému alkoholismu.
Konec řemesla a rozpad kletby
Uvnitř katovny se přitom často žilo překvapivě luxusním životem. Díky penězům z poprav, mučení, léčení a čištění měst měli kati drahé oblečení, knihy a dům plný jídla. Uvnitř svých domovů si kompenzovali to, co jim vnější svět venku odpíral.
Tento temný řetězec izolace a strachu trval celá staletí. Rozbily ho až osvícenské reformy Josefa II. na konci 18. století a definitivní zrušení starých popravčích rituálů v průběhu 19. století. Když v roce 1866 zemřel v Plzni poslední oficiální kat Jan Piperger, starý svět definitivně skončil. Potomci katů si změnili jména, odstěhovali se a kletba katovské krve se rozplynula v rodících se moderních dějinách.
Přesto, když dnes procházíte starými uličkami našich historických měst, vzpomeňte si na ty tiché domy u hradeb, kde lidé sice drželi v rukou moc nad životem a smrtí, ale sami žili jako vězni lidského opovržení.
Zdroje, které jsem používala při psaní tohoto článku:
- Smolné knihy města Jihlavy a Plzně – autentické zápisy z mučíren, ceníky popravčích úkonů a účty za popravy.
- František Francev: Katovské řemeslo v českých zemích – historická studie o sociální struktuře a rodinných vazbách popravčích.
- Archiv hrdelního práva (Národní muzeum) – sbírky lidových pověr, báchorek a receptářů spojených s katovnami v Čechách a na Moravě.
