Článek
Muže, jehož knihy byly tak strašlivé, plné násilí, zvrácenosti a absolutního popření Boha, že je pálil jak královský režim, tak revoluční teror i Napoleon Bonaparte. Donatien Alphonse François, známější jako Markýz de Sade, byl francouzský šlechtic, který proměnil svou ložnici v mučírnu a své rýsovací prkno v katalog těch nejtemnějších lidských pudů.
Zatímco tehdejší uvolněná francouzská smetánka tolerovala milenky, tajné orgie i dekadentní večírky, de Sade zašel tak daleko, že šokoval i ty nejotrlejší libertiny své doby. Za své brutální sexuální experimenty s biči, krví a nebezpečnými afrodiziaky zaplatil strašlivou daň – z celkových 74 let života jich plných 32 strávil zamčený v chladných celách pevností Vincennes, Bastily a nakonec v blázinci v Charentonu.
Přesto právě v těchto temných kobkách, s kusem papíru a husím brkem, stvořil díla, která dodnes fascinují, děsí a nutí nás klást si otázku: Kde leží absolutní hranice lidské svobody? Šokující a brutálně upřímný příběh aristokrata, který se rozhodl stát se ďáblem.
Dějiny literatury a filozofie znají mnoho rebelů, ale nikdo z nich nepřekročil pomyslnou hranici společenského tabu tak radikálně jako Markýz de Sade. Po celá staletí bylo jeho jméno vyslovováno pouze šeptem, jeho knihy se prodávaly na černém trhu v tajných obalech a církevní autority se modlily za to, aby jeho myšlenky shořely v propadlišti dějin. Jenže de Sade nebyl jen obyčejným pornografem nebo sexuálním deviantem, kterého bavilo ubližovat lidem. Byl to hluboce vzdělaný intelektuál, filozof absolutního materialismu a muž, který tvrdil, že příroda je sama o sobě destruktivní a krutá – a člověk má plné právo její krutost následovat.
Abychom pochopili, jak se z elitního kapitána královské jízdy stala nejprokletější postava lidské historie, musíme se vrátit do chodeb paláce Condé v Paříži, kde to všechno začalo.
🏰 Zkažená krev Bourbonů a chlapec, který nepoznal slovo „ne“
Donatien Alphonse François de Sade se narodil 2. června 1740 do jedné z nejstarších a nejprestižnějších šlechtických rodin ve Francii. Jeho rodokmen sahal až do 13. století a jeho matka, Marie-Éléonore de Maillé de Carman, byla pokrevně spřízněná s vládnoucím královským rodem Bourbonů. Malý Donatien tak vyrůstal v absolutním luxusu, obklopen služebnictvem a rozmazlován nad poměry. Už jako čtyřletý chlapec však ukázal svou pravou povahu – byl neústupný, agresivní a panovačný. Když se během hry odmítl podřídit svému bratranci, mladému princi, a fyzicky ho napadl, vyvolal tím obrovský diplomatický skandál. Rodiče ho museli z Paříže doslova odklidit na venkov k jeho strýci, opatovi de Sade.
Tento strýc byl paradoxně mužem, který položil základy chlapcovy budoucí morální zkázy. Ačkoli byl opatem a církevním hodnostářem, vedl neuvěřitelně zhýralý život plný milenek, alkoholu a libertinských filozofických debat. Mladý Donatien zde viděl absolutní pokrytectví církve v přímém přenosu.
V dospívání získal prestižní vzdělání na jezuitské koleji Ludvíka Velikého a následně vstoupil do armády. Jako důstojník lehké kavalerie se zúčastnil Sedmileté války, kde prokázal nepopíratelnou odvahu, ale také si zvykl na syrové násilí, krev a smrt. Když válka skončila, vrátil se pětadvacetiletý kapitán de Sade do Paříže s kapsami plnými peněz a s neuhasitelnou touhou po extrémních zážitcích.
Jeho rodina se ho pokusila zkrotit tím, že mu domluvila sňatek s Renée-Pélagie de Montreuil, dcerou bohatého a vlivného soudce. Renée-Pélagie byla tichá, hluboce věřící žena, která svého manžela bezmezně a slepě milovala. A to až do té míry, že mu později pomáhala maskovat jeho zločiny a shánět oběti pro jeho zvrácené hry. Manželství však pro Markýze nebylo ničím jiným než zástěrkou. Skutečný život de Sadeho se odehrával v tajných bytech na předměstí Paříže, které si pronajímal pod falešnými jmény.
�� Skandály, které otřásly Francií: Od bičování k travičství
První velký střet se zákonem přišel v roce 1763, pouhých pět měsíců po svatbě. Markýz si najal mladou ženu jménem Jeanne Testardová a odvedl ji do svého tajného bytu. Tam ji uzamkl, nutil ji plivat na náboženské ikony, bičoval ji a vyhrožoval jí smrtí, pokud se nepoddá jeho zvráceným požadavkům. Jeanne se podařilo utéct a okamžitě běžela na policii. Král Ludvík V. nechal de Sadeho na několik měsíců zavřít do pevnosti Vincennes, ale díky vlivu jeho rodiny byl skandál ututlán a Markýz propuštěn. Tento trest ho však nijak nepoučil. Naopak, jeho touha po překračování hranic rostla.
Nejslavnější a nejbrutálnější incident se odehrál na Velikonoční neděli roku 1768 a do dějin vstoupil jako Případ Rózy Kellerové.
De Sade na ulici potkal chudou vdovu Rózu Kellerovou, která žebrala o kousek chleba. Slíbil jí práci uklízečky na svém venkovském sídle v Arcueil. Jakmile však ženu dostal za zdi svého domu, situace se změnila v horor.
Markýz ji svlékl donaha, přivázal k posteli a začal ji brutálně bičovat důtkami s kovovými hroty. Když žena křičela bolestí a prosila o milost, de Sade jí rány potíral horkým voskem a dělal si do nich zářezy nožem.
Róze se nakonec podařilo rozvázat provazy, vyskočit z okna prvního patra a s těžkými zraněními utéct. Skandál byl obrovský. Aristokracie byla zděšena – ne proto, že by chudé ženě ublížil, ale proto, že to udělal takto sadisticky a navíc na největší křesťanský svátek v roce. De Sade musel zaplatit Róze obrovské odškodné a strávil další měsíce ve vězení, ale jeho mocná tchyně ho opět dokázala dostat na svobodu.
Definitivní zlom a pád na absolutní dno přišel v roce 1772 v Marseille. De Sade se svým věrným sluhou Latourem uspořádal divoké orgie se čtyřmi mladými prostitutkami. Aby zvýšil jejich sexuální apetit a uvolnil jejich zábrany, podal jim anýzové bonbóny, které byly napuštěné obrovskou dávkou španělských mušek (kantharidinu).
Kantharidin byl tehdy považován za silné afrodiziakum, ale ve větším množství šlo o prudký, smrtelný jed způsobující vnitřní krvácení.
Dvě z dívek po požití bonbónů zkolabovaly v krutých křečích a málem zemřely. Markýz z místa činu uprchl. Francouzská justice ztratila trpělivost. De Sade a jeho sluha byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti stětím hlavy a následnému upálení na hranici za úmyslné travičství a sodomii.
V Aix-en-Provence byly demonstrativně spáleny alespoň jejich slaměné figuríny. Markýz se stal štvancem na útěku. Utekl do Itálie, schovával se na svých odlehlých zámcích, ale smyčka se stahovala. V roce 1777 ho policie pod vedením slavného inspektora Maraise definitivně dopadla v Paříži. Tentokrát už nebylo úniku.
🏢 Bastila, chybějící zuby a zrod 120 dnů Sodomy
Markýz de Sade byl uzamčen do nejpřísněji střežených žalářů Francie. Nejdříve strávil několik let v pevnosti Vincennes a v roce 1784 byl převezen do legendární Bastily. Podmínky ve vězení byly kruté, ale de Sade měl jako privilegovaný šlechtic právo na vlastní knihy, psací potřeby a lepší stravu.
Dlouhé roky izolace a nedostatek fyzického vyžití však vykonaly své. Z kdysi pohledného, štíhlého lva salonů se stal morbidně obézní muž s prořídlými vlasy, zničeným zrakem a zkaženými zuby. Jeho mysl se ale nezastavila. Naopak. Uzavřen mezi čtyřmi stěnami, bez možnosti realizovat své zvrácené fantazie v realitě, začal de Sade budovat svůj vlastní, literární svět absolutního zla.
Právě v Bastile v roce 1785 stvořil své nejkontroverznější dílo – 120 dnů Sodomy aneb Škola libertinismu.
Protože se bál, že mu dozorci rukopis zabaví, vymyslel geniální a šílený plán. Vše psal mikroskopickým písmem na dlouhé, úzké pásy papíru, které k sobě lepil. Vznikl tak dvanáct metrů dlouhý svitek, který de Sade každou noc schovával do škvíry ve zdi své cely.
Kniha je chladným, mechanickým katalogem 600 různých sexuálních perverzí, násilí, mučení a vražd, které na skupině unesených chlapců a dívek provádí čtyři zvrácení aristokraté na odlehlém zámku. Je to text tak brutální, že šokuje i moderní čtenáře.
Na počátku července 1789 se v Paříži schylovalo k Velké francouzské revoluci. De Sade, zavřený ve své cele, sledoval napětí na ulicích. 2. července vzal plechovou rouru, kterou používal jako provizorní záchod, vystrčil ji z okna cely a začal křičet na dav shromážděný pod hradbami Bastily: „Vraždí tu vězně! Musíte nás osvobodit!“
Velitel pevnosti propadl panice a nechal de Sadeho okamžitě tajně převézt do blázince v Charenton-le-Pont. Když o dvanáct dní později, 14. července 1789, rozvášněný dav Bastilu dobyl a srovnal se zemí, Markýz tam už nebyl. Jeho cela byla zničena a de Sade byl přesvědčen, že jeho dvanáctimetrový svitek 120 dnů Sodomy shořel v plamenech.
Proplakal kvůli tomu celé noci. Netušil však, že svitek byl nalezen jedním z měšťanů těsně před demolicí a tajně uchován. Světlo světa spatřil až v roce 1904.
�� Občan Sade: Od šlechtické koruny k jakobínské gilotině
Revoluce přinesla de Sademu svobodu. V roce 1790 byl z blázince propuštěn a ocitl se v novém světě, kde šlechtické tituly nic neznamenaly a krev tekla proudem přímo na ulicích. Markýz se přizpůsobil s neuvěřitelným oportunismem. Odhodil své šlechtické jméno, začal si říkat „Občan Sade“ a aktivně se zapojil do revoluční politiky. Stal se předsedou radikální revoluční sekce a psal politické traktáty oslavující svobodu a rovnost.
Jenže de Sade měl jeden zásadní problém. Byl to filozof, který sice oslavoval teoretické násilí v knihách, ale reálná brutalita jakobínského teroru a gilotiny se mu hnusila. Když měl jako soudce podepisovat rozsudky smrti pro lidi, které osobně znal (včetně rodiny své bývalé manželky), odmítal to dělat. Považoval masové popravy za nudné, chladné a mechanické vraždění bez špetky vášně.
Pro radikální jakobíny v čele s Robespierrem se Občan Sade stal podezřelým z nedostatku revolučního zápalu. V roce 1793 byl opět zatčen a uvězněn. Skončil v cele smrti a jeho jméno bylo na seznamu těch, kteří měli jít druhý den pod gilotinu. Zachránil ho čistý zázrak – v noci před jeho plánovanou popravou byl Robespierre svržen a popraven, teror skončil a de Sade opět vyklouzl ze spárů zubaté s čistým krkem.
🏥 Finále v blázinci a Napoleonův vztek
Na svobodě však dlouho nevydržel. De Sade byl bez peněz, jeho zámky byly vypleněny a zničeny. Začal anonymně publikovat své romány Justina aneb Neštěstí ctnosti a Julietta aneb Úspěch neřesti, které sice vydělávaly peníze, ale vyvolaly absolutní morální pobouření. Kniha Justina vypráví příběh mladé, čisté dívky, která se snaží žít podle křesťanských zásad, ale každý, koho potká, ji jen zneužije, znásilní a umučí. De Sade se tím vysmíval myšlence, že by Bůh chránil spravedlivé.
V roce 1801 nastoupil k moci nový vládce Francie – Napoleon Bonaparte. Napoleon byl mužem pevného řádu a morálky. Když se mu do rukou dostal výtisk Justiny, dostal záchvat zuřivosti. Označil knihu za „nejohavnější plod nejzvrácenější mysli“ a nařídil okamžité zatčení autora.
Bez jakéhokoli soudu byl Markýz de Sade označen za nevyléčitelného sexuálního maniaka a psychopata a doživotně internován v ústavu pro duševně choré v Charentonu.
Paradoxně zde prožil svá nejklidnější léta. Ředitel blázince, osvícený abbé Coulmier, věřil v moderní metody léčby. Dovolil de Sademu, aby s ostatními pacienty ústavu nacvičoval a hrál divadelní představení, která sám psal. Pařížská smetánka tehdy jezdila do blázince v Charentonu jako do kina, aby sledovala hry napsané slavným a prokletým Markýzem. I v pokročilém věku však de Sade neztrácel svůj apetit – v blázinci prožil dlouhý milostný poměr s teprve sedmnáctiletou dcerou jedné ze zaměstnankyň, Madeleine Leclercovou.
🕯️ Odkaz napsaný krví
Donatien Alphonse François de Sade zemřel 2. prosince 1814 v Charentonu ve věku 74 let. Příčinou smrti byla plicní infekce a celkové vyčerpání organismu. Ve své závěti výslovně žádal, aby bylo jeho tělo pohřbeno v tichu lesa na jeho panství, bez jakéhokoli náboženského obřadu, a aby byl jeho hrob zasypán žaludy, aby z povrchu zemského zmizela i ta poslední stopa po jeho existenci. Církev však jeho poslední přání ignorovala a pohřbila ho do křesťanského hrobu na hřbitově v Charentonu. Později byly jeho ostatky exhumovány a jeho lebka byla zkoumána tehdejšími vědci, kteří se snažili z tvaru kostí vyčíst příčiny jeho zvrácenosti. Lebka se nakonec ztratila.
Jeho vliv na světovou kulturu je však nesmazatelný. V roce 1886 rakouský psychiatr Richard von Krafft-Ebing oficiálně zavedl do lékařských slovníků pojem sadismus – právě jako odkaz na muže, který jako první detailně popsal a analyzoval spojení mezi bolestí a sexuální rozkoší. Ve 20. století de Sadeho rehabilitovali surrealisté v čele s Guillaume Apollinairem, kteří ho označili za „nejsvobodnějšího ducha, jaký kdy žil“. Markýz de Sade dokázal, že lidská mysl dokáže sestoupit do těch nejhlubších propastí pekla – a že umění nemusí být jen krásné, ale může být i děsivým zrcadlem naší vlastní temnoty.
Zdroje, z kterých jsem čerpala při zpracování thoto článku:
- Sade, Donatien Alphonse François de (1785): 120 dnů Sodomy aneb Škola libertinismu – Klíčové literární dílo napsané tajně na dvanáctimetrový svitek papíru během věznění v Bastile.
- Verschoyle, Derek (1962): The Marquis de Sade: A Biography – Rozsáhlá historická a biografická studie mapující soudní procesy v Marseille a pařížské skandály s Rózou Kellerovou a Jeanne Testardovou.
- Krafft-Ebing, Richard von (1886): Psychopathia Sexualis – Vědecká psychiatrická práce, která poprvé oficiálně definovala pojem „sadismus“ na základě analýzy Sadeho spisů a životních osudů.
- Archiv ústavu v Charenton-le-Pont (Paříž): Historické záznamy o hospitalizaci, divadelní činnosti a úmrtí Donatiena Alphonse Françoise de Sade v roce 1814.
