Šest rakví pro jednoho císaře: Záhady Napoleonovy hrobky v Invalidovně a mýtus o jedu ve vlasech

Zde odpočívá muž, který kdysi překreslil mapu Evropy a před nímž se třásli králové – Napoleon Bonaparte. Jeho cesta do této honosné hrobky však byla stejně dramatická a záhadná jako jeho život. Málokdo ví, že než byl císař uložen k věčnému spánku v Paříži, muselo být jeho tělo uzavřeno do šesti do sebe zapadajících rakví. Kolem jeho smrti navíc dodnes krouží stín děsivého podezření: analýzy jeho vlasů totiž ukázaly, že tento vojevůdce nezemřel na rakovinu žaludku, ale stal se obětí rafinované a pomalé otravy arsenem.

Napoleon zemřel 5. května 1821 ve vyhnanství na odlehlém, větrném ostrově Svatá Helena uprostřed Atlantiku. Britové ho pohřbili bez jakýchkoliv poct do neoznačeného hrobu pod dvěma vrbami. Teprve o devatenáct let později, v roce 1940, povolil král Ludvík Filip návrat císařových ostatků do Francie v rámci politické akce zvané Retour des cendres (Návrat popela).

Když francouzská delegace v říjnu 1840 na Svaté Heleně hrob otevřela, čekal přítomné lékaře a generály šok. Přestože byla půda vlhká a od smrti panovníka uplynulo téměř dvacet let, Napoleonovo tělo bylo v naprosto dokonalém stavu. Jeho tvář se téměř nezměnila, rysy zůstaly pevné a na nohou měl stále lesklé jezdecké boty.

Proč tělo nepodlehlo rozkladu? Tehdy to lidé považovali za zázrak a důkaz císařovy výjimečnosti. Moderní věda však nabízí mnohem mrazivější vysvětlení: arsen, kterým byl Napoleon s největší pravděpodobností dlouhodobě otravován, je extrémně silný konzervant. Doslova zakonzervoval tkáně zevnitř ještě předtím, než srdce dotlouklo.

Aby se zajistilo, že se ostatky slavného vojevůdce na dlouhé cestě po moři nepoškodí a nikdo je nezneuctí, nechali Francouzi vyrobit nevídaný bezpečnostní systém. Napoleonovo tělo bylo postupně uzavřeno do šesti do sebe zapadajících rakví. První byla z cínu, druhá z mahagonu, třetí a čtvrtá z masivního olova, pátá z ebenového dřeva a celou tuto obří váhu uzavíral vnější obal z pevného dubu.

Když tento kolos dorazil do Paříže, provázely ho v prosinci 1840 statisíce plačících lidí. Trvalo však dalších dvacet let, než byla pro císaře dokončena jeho finální hrobka v Invalidovně, kterou navrhl architekt Louis Visconti.

Sarkofág, který dnes obdivují miliony turistů, bývá často mylně označován za červený porfyr. Ve skutečnosti je vytesán z masivních bloků krvavě rudého křemence, který nechal car Mikuláš I. speciálně vytěžit v lomech v ruské Karélii a poslal ho do Paříže jako dar. Sarkofág spočívá na podstavci z tmavé zelené žuly a kolem něj je na podlaze vyobrazena obří mozaika oslavující Napoleonova největší vojenská vítězství – od Slavkova až po Marengo.

Následující příběh se opírá o reálné historické a vědecké expertizy z druhé poloviny dvacátého století. V roce 1961 švédský toxikolog Sten Forshufvud analyzoval pramen Napoleonových vlasů pomocí jaderného reaktoru a objevil v nich koncentraci arsenu, která více než stokrát převyšovala normální hodnoty.

Longwood House, ostrov Svatá Helena, duben roku 1821. Nad Atlantikem zuřila bouře, okny bídného, vlhkého domu profukoval ledový vítr a v ložnici na úzkém lůžku sténal bolestí muž, který ještě před několika lety ovládal celou Evropu. Napoleon Bonaparte umíral. Byl bledý, pohublý, trpěl neustálým zvracením a jeho věrný sluha Marchand mu musel nepřetržitě otírat studený pot z čela.

U lůžka stál britský lékař, který panovníkovi podával další dávku kalomelu – tehdejšího populárního léku, který však v kombinaci s dalšími látkami pacientovi spíše škodil. Lékaři byli přesvědčeni, že císaře požírá rakovina žaludku, stejně jako kdysi jeho otce.

Marchand si sedl na židli a unaveně opřel hlavu o stěnu ložnice. Pokoj byl zařízen skromně, ale Napoleon si před časem vyžádal, aby stěny byly potaženy luxusní tapetou v jeho milované barvě – v jasně syté, zářivě zelené, které se v té době říkalo Scheeleova zeleň.

Marchand si nevšiml, že kvůli extrémní vlhkosti, která na ostrově panovala, se na zadní straně tapet usadila plíseň. Tehdy nikdo na světě netušil, že k výrobě této nádherné zelené barvy používali tehdejší chemici obří množství mědi a oxidu arsenitého. Když plísně začaly tapety požírat, docházelo k chemické reakci, při které se do vzduchu v ložnici uvolňoval bezbarvý, mírně česnekově zapáchající plyn plný čistého arsenu.

Napoleon tento vzduch dýchal denně po dobu pěti let. Každou noc, když byla okna zavřená, se ložnice měnila v provizorní plynovou komoru. Arsen se mu ukládal v tkáních, v nehtech a především ve vlasech. Kdykoliv mu sluha Marchand z lásky odstřihl pramen vlasů na památku pro jeho syna, nevědomky tím uchoval nekompromisní důkaz o vraždě.

Když se o necelých dvě stě let později švédští vědci podívali na tyto vlasy pod moderními mikroskopy, zjistili, že hladina arsenu v císařově těle stoupala a klesala v přesných vlnách – přesně podle toho, jak často trávil čas zavřený ve své vlhké zelené ložnici. Napoleon tak nepadl rukou britského vraha s dýkou, ani ho nezabila samotná rakovina. Zlomila ho kombinace neúprosného klimatu, špatné medicíny a té nejkrásnější, ale zároveň nejjedovatější barvy jeho vlastního století.

Dnes je hrobka v Invalidovně jedním z nejposvátnějších míst francouzské historie. Napoleon zde neodpočívá sám – v přilehlých kaplích jsou pohřbeni jeho bratři, slavní francouzští maršálové z obou světových válek (včetně maršála Foche) a také jeho milovaný syn, Napoleon II., zvaný Orlík, jehož ostatky nechal do Paříže v roce 1940 paradoxně převézt Adolf Hitler jako gesto dobré vůle vůči okupované Francii.

Krypta je navržena tak, že pokud se chcete na Napoleonův sarkofág podívat, musíte se u zábradlí mírně předklonit a sklonit hlavu – čímž mu podle architektova záměru každý návštěvník nechtěně vzdá hlubokou úctu. Napoleon Bonaparte tak i po dvou stovkách let od své záhadné smrti na osamělém ostrově stále nutí svět, aby před jeho památkou smekl klobouk, ukrytý hluboko pod šesti vrstvami dřeva, olova a ruského kamene.

Pokud vás příběh zaujal, další najdete na mém blogu:

https://sofiepise.cz/