Článek
Dneska už si lidi myslí, že hrdinové ze starejch legend byli nějaký vytesaný sochy bez emocí. Jenže prdlajs. Byli to normální lidi z masa a kostí. A hlavně – strašně se báli.
Vítek byl kluk z podhradí, syn obyčejnýho řemeslníka. Strach ho provázel od dětství. Nebyl to ten hrdina, co se ničeho nebojí. Naopak. Bál se tmy v úzkejch uličkách, křiku v noci a vlastně i svejch vlastních myšlenek. Zatímco ostatní kluci lítali po dvoře a prali se, on se držel spíš u zdi. Aby měl jistotu, že mu nikdo nevpadne do zad.
Jenže pak přišla do Prahy opravdová hrůza. Křesťani se začali pronásledovat, lidi mizeli za bílého dne a modlitby se šeptaly jen potají doma pod peřinou. Vítek moc dobře věděl, že se neschová věčně.
Ta chvíle přišla za úsvitu. Zvony zněly divně, tak nějak naléhavě a blbě. Stál uprostřed mostu, koukal do tý černý ledový vody a všechno v něm řvalo: Uteč! Zalez někam do díry a buď zase tím neviditelným stínem!
Místo toho udělal krok dopředu.
Ne proto, že by ten strach najednou zmizel. To vůbec ne. Ale prostě se rozhodl jít navzdory jemu. Nezvedl meč, žádnej velkej bojovník to nebyl. Ale zvedl hlas. Ten hlas se mu sice třásl tak, že mu sotva rozuměli, ale zněl. Postavil se za ty, co už nemohli.
Když ho pak odváděli, prej se naposledy podíval nahoru k chrámu a usmál se. Ne jako vítěz v bitvě, ale naprosto klidně. Jako chlap, kterej konečně přestal utíkat sám před sebou.
Staletí utekly, příběh zapadal prachem a zbyly jen ty studený kameny na mostě. Ale až tam příště půjdete v ranní mlze sami, možná ten zvláštní klid ucítíte taky. Ten strach v životě totiž bude vždycky. Ale ten jeden pitomej krok dopředu, ten už je prostě jenom na nás.
