Tanečnice na hřbetě šelem: Krutý osud nejkrásnější krotitelky starého cirkusu

Zatímco muži v manéži demonstrovali sílu, diváci nejvíce milovali ty, které křehkost spojily s nejvyšší odvahou. Ženy. Tou vůbec nejzářivější a zároveň nejtragičtější hvězdou slavné české dynastie Kludských se v roce 1926 stala mladá krotitelka Anna. Dívka, která dokázala tančit mezi lvy, ale která za svou vášeň k šelmám zaplatila cenu nejvyšší. Vstupte do doby, kdy potlesk tisíců diváků mohl během vteřiny vystřídat zděšený výkřik a pach krve.

Když se v první polovině dvacátých let minulého století blížil k městu slavný Cirkus Kludský, pro obyvatele to byl větší svátek než návštěva prezidenta. Na nádraží duněla kopyta desítek koní, z vagonů se ozývalo hluboké řvaní lvů a vzduchem se nesla vůně dalekých krajů. V té době šlo o jeden z největších cirkusů v celé Evropě. Vlastnil tři sta zvířat, obří stan pro deset tisíc lidí a vlastní elektrárnu.

Muži z rodu Kludských byli tvrdí byznysmeni a neohrožení dreséři. Jenže publikum po první světové válce chtělo víc než jen muže s bičem a pistolí. Chtělo eleganci, kontrast, mystérium. A přesně to jim dala Anna.

Mladá, neobyčejně krásná dívka s tmavýma očima, která se narodila s cirkusovou krví v žilách. Zatímco jiné dívky té doby se učily vyšívat a připravovaly se na roli poslušných manželek, Anna trávila dětství u mříží zvěřince. Fascinoval ji pohled do žlutých očí králů savany. Měla dar, kterému staří cirkusáci říkali „horká krev“ – zvířata z ní necítila strach, ale respekt.

Když Anna poprvé vstoupila do ocelové klece uprostřed manéže před zaplněným hledištěm, lidem se zatajil dech. Neměla na sobě těžký kožený kabát ani vysoké boty jako muži. Oblékala si lehké, třpytivé šaty, které spíše připomínaly kostým antické bohyně. V ruce držela jen lehký bičík a malou dýku za pasem – ta tam však byla spíše pro uklidnění četníků, kteří kolem klece drželi stráž s puškami.

Její číslo bylo postavené na absolutní důvěře a dokonalém pohybu. Anna mezi lvy doslova tančila. Obrovští samci s hustou hřívou, vážící přes dvě stě kilogramů, poslouchali pouhý pohyb její ruky. Nechala je přeskakovat přes své tělo, krmila je z ruky a vrcholem čísla bylo, když položila svou hlavu přímo do otevřené tlamy jednoho z největších lvů jménem Sultán.

V tu chvíli v šapitó nepromluvil ani jediný člověk. Tisíce očí sledovaly křehký krk dívky v sevření bělostných špičáků. Pak lev tlamu zavřel, odvrátil se a Anna se s úsměvem uklonila burácejícímu davu. Stala se senzací. Noviny o ní psaly jako o „divu z Československa“, muži jí posílali k šapitó stovky růží a malé holčičky chtěly být jako ona.

Jenže staré cirkusové přísloví říká, že šelma nikdy nepřestane být šelmou. Pouze na chvíli zapomene, kým je.

Byl chladný podzimní večer roku 1926. Cirkus zrovna hostoval v Moravské Ostravě. Stan praskal ve švech, vzduch byl těžký kouřem z cigaret a zápachem zvířat. Anna se v zákulisí připravovala na své vystoupení. Podle pamětníků byla ten večer neklidná. Ne kvůli sobě, ale kvůli zvířatům. Divoké šelmy jsou extrémně citlivé na změny počasí a blížící se bouřka v nich probouzela nervozitu. Sultán, její nejoblíbenější lev, v kleci vrčel víc než obvykle.

„Nenastupuj tam dneska, Aničko, zvířata blázní,“ varoval ji prý jeden ze starších ošetřovatelů. Anna se ale jen usmála. Cirkusový program se kvůli náladě zvířat nikdy nerušil. Show musela pokračovat.

Když hudba spustila její úvodní fanfáru, Anna vklouzla ocelovými dvířky do klece. Lvi okamžitě zaujali svá místa na vyvýšených podstavcích. Vše běželo jako na drátkách až do osudného okamžiku uprostřed čísla.

Co přesně se stalo, se už nikdy stoprocentně nezjistí. Někteří tvrdili, že v hledišti někdo prudce škrtl zápalkou, jiní, že z hrazdy nad klecí spadl kus rekvizity. Lev Sultán se lekl. V tehnle vteřině v něm nečekaný zvuk probudil tisíce let starý instinkt lovce. Místo poslušného zvířete stál v manéži divoký predátor.

Sultán nezaútočil ze vzteku. Zaútočil ze strachu. Jedním skokem srazil Annu k zemi.

V šapitó nastalo peklo. Ženy v prvních řadách omdlévaly, muži křičeli. Orchestr okamžitě přestal hrát a v tichu noci se ozývalo jen děsivé vrčení lva a křik napadené dívky. Ostatní lvi v kleci znervózněli a začali pobíhat dokola, což znemožňovalo okamžitou pomoc.

Anny otec a bratři, kteří byli v zákulisí, popadli železné tyče a rvali se skrz mříže, aby šelmu od mladé krotitelky odehnali. Četníci kolem klece nemohli střílet – riskovali by, že kulka zasáhne samotnou Annu nebo někoho v hledišti.

Trvalo to nekonečné dvě minuty, než se ošetřovatelům podařilo Sultána ranami tyčí zahnat zpět do transportní klece. Anna zůstala ležet v krvavých pilinách. Její krásné třpytivé šaty byly roztrhané na cáry a hluboké rány od lvích drápů a zubů na hrudníku a krku nevěstily nic dobrého.

Byla okamžitě převezena do ostravské nemocnice. Lékaři dělali, co mohli, ale tehdy ještě neexistovala antibiotika. Rány od šelem jsou extrémně nebezpečné tím, že se do nich z tlamy zvířete dostane infekce a bakterie. Anna Kludská svým těžkým zraněním po několika dnech v nemocnici podlehla. Bylo jí pouhých čtyřiadvacet let.

Smrt mladé a krásné krotitelky otřásla celým Československem. Její pohřeb se stal obrovskou manifestací smutku – do ulic vyšly tisíce lidí, rakev provázeli artisté v černých oblecích a plakaly i cynické špičky tehdejšího kulturního života.

Cirkus Kludský musel jet dál, ale v manéži už nikdy nebylo tolik světla jako s Annou. Její tragický konec ukázal odvrácenou, temnou tvář tehdejší zábavy. Tvář, která byla vykoupena krví, potem a neustálým tancem na ostří nože.

Když dnes navštívíte staré cirkusové památníky nebo nahlédnete do kronik, jméno Anny Kludské tam najdete napsané zlatým, ale smutným písmem. Byla ženou, která dokázala zkrotit krále zvířat, ale nedokázala zkrotit osud, který jí byl vepsán do hvězd pod plátěnou oblohou šapitó.

Zdroje, které jsem použila při psaní tohoto článku: