Válka dvou generálů: Jak osobní spory Eisenhowera a Montgomeryho málem zničily Den D

Když se dnes ve válečných filmech připomíná vylodění v Normandii, všechno obvykle končí triumfálním večerem 6. června 1944. Zaneřáděné pláže jsou zajištěné, Atlantický val proražen a divák získává pocit, že cesta do osvobozené Paříže a Berlína byla už jen rychlou vojenskou přehlídkou.

Jenže realita léta 1944 byla pro Spojence šokujícím a nesmírně krvavým probuzením. Na konci července sice na francouzské půdě stálo přes 1,5 milionu spojeneckých vojáků, ale strategická situace byla kritická.

Fronta se téměř nehýbala. Britské a kanadské jednotky marně vykrvácely u strategického města Caen, zatímco Američané uvízli v neprostupné, živými ploty zarostlé krajině zvané bocage, kde se každý metr půdy platil desítkami lidských životů. V zákulisí hlavního štábu navíc tikala časovaná bomba, která ohrožovala celou operaci – fatální střet dvou obřích vojenských eg.

Nejvyšší velitel spojeneckých sil Dwight D. Eisenhower a polní maršál Bernard Montgomery byli muži z diametrálně odlišných světů. „Ike“ Eisenhower nebyl typickým vojenským géniem, který by vymýšlel revoluční taktické manévry na mapě.

Byl to však geniální diplomat, manažer a organizátor, jehož hlavním úkolem bylo udržet pohromadě křehkou koalici amerických, britských, kanadských a francouzských armád. Na druhé straně stál „Monty“ Montgomery. Neuvěřitelně ješitný, arogantní a pedantický britský stratég, který sice slavil triumf u El Alameinu, ale pevně věřil, že jedině on sám rozumí modernímu válčení.

Montgomery s oblibou přehlížel Eisenhowerovy rozkazy, veřejně si přivlastňoval veškeré zásluhy za úspěchy a Američany vnímal jako nezkušené nováčky. Jejich osobní schůzky v zaprášených polních stanech v červenci 1944 připomínaly spíše mrazivou psychologickou válku otce se vzpurným synem.

Zatímco generálové v zákulisí bojovali o vliv, obyčejní vojáci na frontě prožívali peklo, na které je žádný výcvik v Anglii nedokázal připravit. Normandský venkov byl protkán tisíci starobylými živými ploty (bocage), které po staletí sloužily jako přirozené hranice polí. Tyto ploty však nebyly pouhými keři – šlo o masivní, metrové hliněné valy s hlubokými kořeny stromů, které byly pro spojenecké tanky neprostupné. Německá obrana zde vybudovala dokonalý systém kulometných hnízd a maskovaných protitankových děl. Každé pole se změnilo v samostatnou smrtící past.

Eisenhower byl pod obrovským tlakem z Washingtonu i Londýna. Veřejnost nechápala, proč milionová armáda s absolutní vzdušnou převahou nedokáže postoupit z pláží dál do vnitrozemí. Montgomery neustále tvrdil, že vše probíhá přesně podle jeho předem připraveného, geniálního plánu a že britský tlak u Caen záměrně váže nejlepší německé tankové divize.

Američtí generálové v čele s dravým Georgem Pattonem a Omarem Bradleym však zuřili a obviňovali Montgomeryho z neschopnosti a opatrnosti. Frustrace na spojenecké straně dosáhla vrcholu a Eisenhower musel Montgomerymu důrazně pohrozit, že pokud okamžitě nezahájí rozhodující ofenzívu, bude zbaven velení.

Tento tichý souboj vůlí nakonec rozsekl až generál Omar Bradley, který s Eisenhowerovým požehnáním vymyslel plán s kódovým označením Operace Cobra. Myšlenka byla brutální, ale účinná: masivně nasadit tisíce těžkých bombardérů na extrémně úzký úsek německé fronty u města Saint-Lô, doslova vybombardovat díru do německých linií a touto trhlinou nechat projet Pattonovu Třetí armádu přímo do otevřené krajiny Francie.

Ofenzíva byla zahájena 25. července 1944. Přestože ji na začátku doprovázela tragická nehoda, kdy americké bomby kvůli špatnému větru dopadly do vlastních řad a zabily desítky amerických vojáků, operace Cobra splnila svůj účel.

Německá obranná linie se pod drtivým tlakem definitivně zhroutila a Pattonovy tankové divize se jako utržené z řetězu vřítily do týlu nepřítele. Normandská patová situace byla definitivně prolomena, ale stíny sporů mezi Eisenhowerem a Montgomerym zůstaly nad západní frontou viset až do samotného konce války v květnu 1945.

Příběh bitvy o Normandii a komplikovaného vztahu mezi Eisenhowerem a Montgomerym nám i po dlouhých desetiletích zanechává hluboké morální, historické i manažerské ponaučení. Ukazuje nám, že ty největší lidské triumfy a historické milníky se málokdy rodí v atmosféře absolutní idyly a stoprocentní shody.

Skutečné vůdcovství netkví v tom, že kolem sebe máte lidi bez vlastního názoru, kteří se vším bezhlavě souhlasí. Eisenhowerova genialita spočívala v tom, že dokázal ukočírovat nesnesitelná ega, přinutit je táhnout za jeden provaz pro vyšší společný cíl a unést obrovskou zodpovědnost ve chvíli, kdy se celý svět ocitl na hraně propasti.

Uvědomovali jste si, že samotné vylodění Dnem D teprve začalo a že skutečný boj o Normandii trval další tři měsíce a stál Spojence desítky tisíc životů?

Jak vnímáte věčné spory mezi Eisenhowerem a Montgomerym – myslíte si, že je u takto vysoce postavených velitelů ješitnost přirozená, nebo by měla jít ve válce stranou? Podělte se o své názory v komentářích níže.

Zdroje: