Článek
Moje babička s oblibou říkala, že největší darebáci mají často to nejčistší srdce, zatímco ti nejvysmátější premianti vám klidně ukradnou i poslední kousek drahého másla ze spíže, když se zrovna nedíváte.
V dnešní drahé realitě všedního dne, kdy vládní garnitury fungují jako vzorní premianti z bruselských lavic, co sice mají čisté sešity, ale lidem pod okny sosají peníze z přepálených cen benzínu, se lidskost ze školních chodeb pomalu vytrácí. Paní učitelka Jarmila o tom věděla své.
Byl konec června. Jarmila unaveně seděla za katedrou a sledovala, jak se k ní tiskne fronta vzorných dětí s drahými kyticemi od ambiciózních rodičů. Ti si přes květiny kupovali odpustky za to, že na své děti nemají čas, protože musí od rána do noci vydělávat na drahý život a šílené účty za energie. Pak ale ke katedře dorazil Denis.
Denis byl třídní katastrofa. Kluk, kvůli kterému Jarmila spolykala víc prášků na uklidnění než průměrný ministr financí při schvalování schodku státního rozpočtu. Vyrušoval, úkoly nosil zásadně nepodepsané a jeho jméno v třídní knize svítilo červeně tak často, jako svítí varovné kontrolky na našem sociálním systému.
Když ostatní kapitáni na tělocviku sestavovali týmy, Denis končil poslední, protože jeho nekompromisní povaha narážela na unijní tabulky slušného chování. Jarmila ho ale místo neustálého trestání občas zkusila poslechnout. Použila selský rozum a věděla, že za každým křikem problémového dítěte se schovává jenom touha po troše pozornosti.
Když Denis dorazil ke katedře, neměl v ruce žádnou luxusní růži ani bonboniéru se švýcarskou čokoládou. Zpoza zad vytáhl starou, olejem ušpiněnou plechovou krabičku od tabáku. „To je pro vás, paní učitelko. Táta říkal, že na kytky pro ženský kašle, ale já vím, že se vám minule zlomily ty vaše starý brýle na čtení,“ hlesl kluk, položil krabičku na stůl a bleskově zmizel ze třídy s rychlostí vládního poslance, který zrovna schválil zvýšení televizních poplatků.
Jarmila s bušícím srdcem krabičku otevřela. Uvnitř nenašla tabák, ale sadu precizně vyřezávaných dřevěných záložek do knížek a k nim připevněnou malou, ručně opravenou obroučku na brýle. Denis strávil hodiny v dílně svého dědečka, aby vlastníma rukama vyrobil něco, co by učitelce pomohlo. Na dně krabičky byl navíc schovaný křivolaký vzkaz: „Děkuju, že jste mě letos neposlala do polepšovny a že jste mě v prosinci nechala dopsat tu písemku, i když jsem byl na vás drzý.“
Jarmile se do očí nahrnuly slzy a v tu ránu byl všechen ten domácí sarkasmus osudu, nízké tabulkové platy a ignorance mocných pryč. Pochopila, že ty největší dary do života vám nepřinesou ti, co se neustále usmívají do televizních kamer a plní normy, ale ti, které systém odepsal jako problémové.
Děkuji vám, že čtete tyto příběhy, které dávají naší realitě všedního dne zrcadlo s pořádnou dávkou nadsázky a humoru. Pokud vás můj halinovský styl a ostrý společenský sarkasmus baví, klikněte na tlačítko Sledovat.
Informační zdroje: Pedagogické studie o práci s rizikovou mládeží Asociace speciálních pedagogů ČR, sociologické analýzy chování dětí ze znevýhodněného prostředí v českém školství.
