Článek
Již třetí den pršelo a střechy města bičovaly provazce deště hnané silným větrem. Na nádraží se choulily postavy zachumlané do kabátů a plášťů. Takový nečas není v dubnu neobvyklý, ale letos byly rozmary počasí horší než obvykle. Možná za to mohly rozsáhlé změny v atmosféře měnícího se klimatu, ale možná jen přirozené změny počasí. Faktem ale zůstává, že v minulosti nebýval déšť spojen s přízračnými zjevy oblaků, které nyní provázely každé dešťové období.
Znovu zadul poryv větru a postavy na perónu osprchoval vydatnou dávkou deště. V dáli znovu zlověstně zahřmělo a David se podíval na hodiny na nástupišti. Vlak měl přijet každou minutu. Prudké bouřky a rychle měnící se počasí nebyly v posledních letech ničím neobvyklým. Nejednou se stalo, že po úderu blesku vypadlo trakční napájení a vlak uvízl na dlouhé minuty v hustých lesích za městem.
Pak se ze závoje deště vynořily světla elektrického vlaku a jednotka dvojicí oblouků tiše připlula až k nástupišti hlavního nádraží. Tmavé postavy, zmáčené deštěm se nahrnuly dovnitř, zazněl dusot kroků a zvuky oklepávaných deštníků. David se usadil do prázdného oddílu a zachmuřeně pozoroval nečas za oknem. Vlakový interkom upozornil na odjezd vlaku, uzavření dveří a za chvíli vlak uháněl přes viadukty a mosty nad továrními areály poblíž řeky. Železný nýtovaný most pod elektrickým vlakem krátce zaduněl, a Davida zaplavil pocit bezpečí, protože ve vlaku bylo teplo a útulno. Cesta domů měla trvat klasických 30minut. Červenošedé polstrování škodovácké jednotky, bylo to nejlepší, co mohly současné krajské dráhy cestujícím nabídnout. Podél náspu trati se tyčily stožáry velmi vysokého napětí 110kV, které napájely soubor továren rozmístěných podél řeky a v dešti proti oblakům prosvětlovanými blesky vytvářely dojem neznámých monster.
Následovala stanice Prno-Židenice. V sousední Zbrojovce, kde party dělníků vyráběly lehké i těžké kulomety, pěchotní zbraně a menší děla již bylo po vystřídání směn, a tak na stanici nastoupilo jen pár osamělých lidí a několik mladíků z tamní střední průmyslové školy. Déšť neustával, dál vytrvale skrápěl roztodivný soubor střech Zbrojovky, vlak uzavřel dveře a pokračoval ve své cestě. Výhled z okna zaclonil kontejnerový vlak Metransu, který mířil do terminálů na severu země. Po pravé straně se nyní nacházelo monstrózní seřazovací nádraží, kde se třídily vlakové zásilky z širokého okolí. Záclonu deště probleskovaly pouze reflektory protiletadlových věží na vrcholcích kopců a siluety protiletadlových kanónů. Po začátku ostřelování města bezpilotními střelami s výbušninami byly v kopcích severního okraje města vybetonovány obranné věže s reflektory, rotačními kulomety a automatickými kanóny pro sestřelování nepřátelských dronů. Jejich úspěšnost byla tak velká, že město dokázalo fungovat relativně normálně.
Následoval viadukt, tunel, zastávka Prno-Obřany, další tunel a vlak vjížděl do stanice Prno-Lesná. Tato zastávka sloužila pro obyvatele z blízkého sídliště z 60. let 20. století. Několik lidí přistoupilo, několik lidí vystoupilo, Davida zaujala blondýna, která přisedla do úhlopříčně umístěného oddílu. Pak se vlak dal znovu do pohybu, venku byla zima, sychravo a ani ve vlaku nebylo cestujícím do řeči.
David tuto cestu jezdil každé odpoledne. Dojížděl do města za prací z nedalekého Pišnova. Věděl, že nyní bude následovat další tunel a pak stanice Prno-Královo Pole, poslední velká prněnská stanice. Tento tunel byl jen krátký, a projet ho trvalo pár sekund. David se těšil na klidný večer ve svém pohodlném domě. Pak se ponořil do myšlenek na práci a ani nepostřehl, že vlak už vjel do tunelu. Nepostřehl ani, že tentokrát cesta tunelem trvala téměř třikrát tak dlouho co obvykle. Z myšlenek ho vyrušilo až vyjetí vlaku z tunelu a krátké problesknutí zářivek. Dle očekávání však elektrická souprava začala brzdit na vjezdu na nádraží. Vlak neslyšně vjížděl k nástupišti číslo 2, umístěné na ocelové konstrukci, 10 metrů nad terénem. Vydlážděná nástupiště byla prázdná. Pak se z deště vynořil nápis s neznámým fontem a názvem stanice. Současně se z reproduktorů ozval hlas: „Stanice Prno-Fialová Role. Vlak v této stanici končí, prosíme cestující, aby vystoupili“. Zmatený David si náhle uvědomil, že stojí na perónu neznámého nádraží, nádraží, kde nikdy předtím nebyl, společně s několika dalšími lidmi z vlaku, v dešti a větru. Červená elektrická jednotka mezitím zavřela dveře, zahlédl už jen jak zadní červená světla mizí ve tmě. Okolo byla jen tma, ze které vystupovaly obrysy domů podivných tvarů a v jejich oknech se porůznu svítilo. Zde, vysoko nad domy byly poryvy větru a deště ještě horší, než dole ve městě. David se rozhlédl a hledal schodiště, po kterém by se dostal dolů. Pak si ale uvědomil, že v dešti zůstal úplně sám. Všichni spolucestující již odešli. Jaké však bylo Davidovo překvapení, když zjistil, že z perónu dolů, nevedou vůbec žádné schody… Nikde nebyly tabule s odjezdy vlaků. David vytáhl mobil, aby se podíval na jízdní řád. Zapnul IDOS, ale jen, aby zjistil, že stanice toho jména vůbec neexistuje…
