Článek
V dobách Rakouska-Uherska byly české země nejprůmyslovější části monarchie, jak je tedy možné, že dnes po více jak 100 letech technické profese trpí nedostatkem odborníků? Hledejme za tím historický vývoj, ale největší díl problému vytvořila bohužel současná společnost ovlivněná 40 lety socialismu.
V období mezi válkami patřila československá ekonomika mezi desítku nejvyspělejších ekonomik světa. Za všechny jmenujme např. firmy Baťa, ČKD, Škoda, a tisíce dalších továren a továrniček. Značnou část tehdejšího HDP tvořili malí řemeslníci a živnostníci. Tento dobře fungující celek utrpěl značnou ránu nacistickou okupací, ale ještě více znárodněním a centrálně řízeným hospodářstvím. Zhruba do 60. let bylo ještě československé hospodářství konkurenceschopné a tuzemské firmy produkovaly kvalitní i designové výrobky. Připomeňme si např. oblíbené Hydry ř. 854, které budou nahrazeny mnohem horšími Regionovami, které vznikaly po roce 2000 z nepohodlných motoráků ř. 810, poté co Vagonka Studénka ukončila výrobu motorových vozů, nebo dodnes sloužící tramvaje typuT3 či K2.
V období normalizace se již tuzemské hospodářství plně podřídilo bezhlavému plnění plánů a nadvýroby pro SSSR, zatímco českoslovenští občané měli problém sehnat věci a vybavení pro běžný život. Komunističtí plánovači neřešili zastaralé vybavení a chátrající budovy, komunistické fabriky často fungovaly v meziválečných objektech, vyrábělo se na prvorepublikových strojích, protože centrálně řízené hospodářství nestačilo obnovovat strojní park ve firmách. Nejvíce socialistických podniků se vybudovalo v 50. letech, příp. 60.letech a pak už se jen udržovalo a opravovalo, někdy ani to ne. A tak není divu, že se v 90. letech tradiční průmysl sesypal, protože nebyl schopen konkurovat továrnám západního světa. Po 40. letech popírání ekonomických zákonů už tyto podniky nebyly schopné fungovat v tržním prostředí. Spousta továren zkrachovalo, protože produkovala zastaralé výrobky, které nikdo nechtěl. Navíc tyto výrobky, často byly dodány pozdě a ve špatné kvalitě, kvůli nízké efektivitě práce. Někdy i dráž než kvalitnější západní produkt.
Zatímco v období kapitalismu 1.pol. 20století, továrníci, majitelé továrniček a řemeslníci měli ke své práci vztah, v socialismu se vztah a zodpovědnost za vlastní výrobek vytratil. V období tzv. první republiky platilo, že úsilí věnované práci bylo přímo úměrné ziskům továrníka, řemeslníka nebo vědce. Tito lidé o svoje továrničky pečovali a nebáli se investovat i do vnějšího vzhledu podniků, najímali architekty, výtvarníky, kteří se pak svým talentem podepsali na celkovém vizuálu staveb.
Po nástupu komunistů v roce 1948 však tito lidé o svůj majetek, a často i smysl života, přišli. Řemeslníkům byly ukradeny dílny a malé firmy, sedlákům ukradli statky, polnosti a další pozemky. V nově zřízených kolchozech a znárodněných firmách byl přerušen základní vztah pracujících k dílnám, továrnám a půdě, protože do vedoucích pozic byly dosazování pouze ti správní lidé s dostatečnými kádrovými předpoklady, zatímco k odborným znalostem se často vůbec nepřihlíželo. V 50. a 60. letech to nebylo ještě tolik vidět, protože spousta lidí pamatovala tzv. zlaté časy 20-30.lét a tito lidé neváhali do svých produktů zapojit všechen svůj um. Rovněž výtvarníci byli dál zapojováni, např. pro design produktů, pro vzhled plakátů apod. Po okupaci v srpnu 1968 se však v rámci normalizace veškerá produkce podřídila ideologii a inovace nebyly žádoucí. Továrny fungovaly dle pětiletých plánů, stát zajistil odbyt, takže nebylo nutné ani žádoucí ptát se, zda má produkce tisíců zastaralých osobních či nákladních aut smysl. Navíc režim v rámci udržení dohledu na společností podporoval tzv. přezaměstnanost. To znamená, že tam kde by práci v pohodě zvládl jeden šikovný montér, byli nasazeni 3 a více jen proto, aby v tabulkách pro ÚV KSČ mohli vykázat nulovou nezaměstnatnost. Přezaměstnanost vedla k tomu, že pracující se na pracovištích flákali, nudili a hledali různá povyražení jako cigarety a alkohol. Kvalita ani efektivita těchto podniků tak nemohla být vysoká, protože chyběla motivace odvádět dobrou a kvalitní práci, ožralý pracovník neodvede kvalitní práci (můžeme to vidět dnes v Rusku). Navíc komunisté, dle pravidla všichni jsou si rovni upřednostňovali masy nekvalifikovaných a nevzdělaných dělníků bez schopnosti samostatně inovovat, před výraznými ambiciózními vědci a inovátory. Protože jakákoliv schopnost samostatně myslet byla nebezpečná. Pokud nějaký šikovný dělník či inženýr něco vymyslel, bylo to prezentováno jako vynález socialistické společnosti a dotyčný pracovník z toho, kromě písemného ohodnocení vedoucího, nic neměl. Dnes bychom řekli, že za pochvalu si nic nekoupíš. Proto ve společnosti zavládla rezignace, apatie a zatrpklost. Významnou roli pro pád komunismu v roce 89 tak hrála neustále se zhoršující ekonomická situace a rostoucí frustrace občanů z neustálého nedostatku. Dá se tedy říci, že situace v ČSSR už byla neúnosná a pád totality byl nevyhnutelný, díky desetiletím špatného plánování, demonstrace a zmlácení studentů v Praze už byla jen rozbuškou.
Po roce 1990 se ve velkém zakládají nové firmy, dílny a živnosti. Velkou volnost mají různí veksláci a mafiáni, kteří své „podnikání“ vedou na hraně a hodně často i za hranou zákona a morálky. Zatímco prvorepublikový podnikatel je chápán spíše kladně, dnes si za pojmem podnikatel představujeme obtloustlého mafiána z 90.let, který se neštítí ani těch nejpodlejších praktik.Existuje ale i druhý pohled na 90. léta a to je naivita. Naivita lidí, kteří poslušně více či méně dobrovolně sloužili režimu i když s ním třeba nesouhlasili. Tito lidé si mysleli, že nyní už bude vše OK, zalité sluncem a všichni se budou mít dobře. Tito lidé však většinou neměli peníze, často ani vzdělání, a znalosti pro rozjezd větších podnikatelských záměrů, proto byli v rámci privatizace odsunuti na vedlejší kolej a akcie privatizovaných společností od nich koupili buď bývalí funkcionáři, prominenti, veksláci a další kdo měli peníze.
Často se pak stávalo, že se podnik dostal do rukou novému majiteli, který neměl žádnou představu, často ani zájem, jak novou firmou řídit. Velkou nevýhodou strojírenských podniků bylo to, že obsahovaly hodně oceli, ať už samotné ocelové haly nebo strojírenské vybavení. Schopnost podnikání některých majitelů se často omezovala jen na to, že železný šrot se dá dobře zpeněžit a proto vzniklo spousty šrotařských společností, které se zaměřili na likvidaci druhotných surovin. Pro někeré „podnikatele“ likvadace podniku získaného v privatizaci znamenala možnost okamžitého a snadného zisku, proto není divu že spousta továren padlo pod demoličními nůžkami bagrů a tento stav trvá v podstatě dodnes. Samotný šéf SŽ Bc. Jiří Svoboda si byl dobře vědom hodnoty železného šrotu obsaženého v železnicích celé ČR a náležitě toho využíval. Svou činnost pak samozřejmě prezentoval jako likvidaci nepoužívaných manipulačních kolejí, vybudováním betonových nástupišť či optimalizaci železničních stanic. Není divu, že si pak dopravci stěžují, že nemají kde nakládat zboží a kudy jezdit s vlaky. Samostatnou kapitolou je i konzervace zarostlých lokálek a sporadicky využívaných železničních tratí. Ty všechny samozřejmě obsahují železo, které lze výhodně zpeněžit, pokud to různí vláčkofilové a šotouši a další verbež moc nekritizují.
V devadesátých letech má také prapůvody strana Občanských Demokratů, jejichž předseda Václav Klaus byl autorem kontroverzní kupónové privatizace. Pokud by se totiž podniky vracely přednostně jejich původním majitelům, mohlo by přežít mnohem více firem, jako třeba značka Wikov. Potomci původních majitelů často žili v zahraničí, často jde o šlechtické rody a tendence přehodnotit znárodnění majetku na základě Benešových Dekretů pořád existují. Politici z ODS jsou také často spojeni s různými machinacemi a prodeji firem zahraničním majitelům. Často se pak stává, že zahraniční vlastník firmu vytuneluje, vysaje a odhodí. A s tím souvisí i zmíněná naivita Čechů, kteří věří, že zahraniční vlastník firmu podrží a bude nám Čechům zajišťovat kvalitní produkty, bude se o zaměstnance starat a ještě vydělávat. Jak naivní jsou tyto představy opakovaně ukázali ruští vlastníci českých firem a jeden příklad za všechny, Ind Gupta a vytunelováni Nové Huti. To je největší problém porevolučních Čechů. Většina, hlavně starší generace, která naivně čeká, až za ně někdo něco udělá a očekávají, že to bude super a přesně podle jejich představ. A přesně toho využili Němci a ostatní zahraniční firmy , když u nás po roce 1990 začaly vznikat montovny. Existovalo tady totiž tupé stádo oveček, které čekaly až je někdo nažene do fabriky a nebudou se muset o nic starat, stejně jako za socialismu, protože nebyli zvyklí na nic jiného. Pak nás ale zahraniční šíbři většinou využijí, fabriku vycucají, zavřou a zbourají. Naštěstí v dnešní době se už situace začíná měnit. Přibývá podnikatelů, kteří jsou schopni vést firmu a vydělávat, čeští podnikatelé čím dál častěji kupují konkurenty i ze zahraničí a nebojí se samostatně rozhodovat.
Co se ale bohužel nezměnilo je vzdělávání. Po revoluci se zanevřelo na strojírenství, nábytkářství, tesařství, stavebnictví a další tradiční letité obory. Většinou s naivními představami, že komunistické strojírenství již nikdo dělat nebude, vodní a jaderné elektrárny stavět nebudeme, auto vyrobíme v číně, barák nám postaví Ukrajinci, ocelové haly nám svaří Filipínci. Bohužel však jsme s vaničkou vylili i dítě. Ano, jistě dochází k poklesu zájmu o těžké strojírenství, zanikla těžba uhlí, ale problém je v tom, že velké podniky měli v rámci svých areálů i učiliště, kde se předávalo podnikové know-how. Učni chodili do fabriky na praxi, aby se něco naučili. Tento systém, kdy starší generace předávaly mladším své znalosti fungoval léta, staletí, ale v moderní lepší době se ukázal jako „nepotřebný“. A tak jsme se dostali do stavu, že rodiče odrazují děti od tradičních řemesel a profesí, protože špinavé montérky už přece nikoho nebaví. Každý musí mít gympl, maturitu, zájem dítěte dělat co jej baí je vedlejší. Rodiče sní o doktorech, inženýrech, právnících ale paradoxní je, že tomu školství vůbec neodpovídá. Česká Republika má třetí nejnižší procentuální podíl vysokoškolsky vzdělané populace, pouhých 27%, přitom evropský průměr je 37,6%. Reálně tak máme nejvíce všeobecně vzdělaných s maturitou, kteří nemají ani VŠ, ale řemeslo dělat nebudou, protože se to nenosí a tak končí v montovnách u výrobních pásů zahraničních společností. Přitom zkušení živnostníci jsou schopni vést dílny a produkovat zboží s vysokou přidanou hodnotou. O nábytek, nádobí, elektrospotřebiče bude zájem neustále a tolik propagovaná AI nám obytný dům nepostaví.
Mít dítě řemeslníka není trendy, přitom si řemeslník jako OSVČ může přijít na hezké peníze. Zpět ale k VŠ vzdělání a podílu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Ono vůbec vysokoškoláci nemají v ČR na růžích ustláno. Během studia jsou na ně kladeny nesmyslné nároky a některé technické fakulty se chlubí počtem vyhozených studentů, protože to přece značí obtížnost školy a tedy i její kvalitu. Jenže s tímto přístupem nikdy nebude dost techniků a odborníků, protože škola místo vzdělávání studentů, mladé lidi od náročných studií odrazuje a snaží se jim dokázat, jak jsou neúspěšní. A když už takový vysokoškolák dostuduje a stane se tím doktorem či inženýrem, narazí na nízké české mzdy a proto se nemůžeme divit, že doktoři stávkují či utíkají do zahraničí. Pokud nemocnice slouží místo zdravotnického výzkumu k praní špinavých peněz a ke korupci ředitelů a politiků, nemůžeme se pak divit, že není na platy sester a doktorů.
Nekteré výrobní firmy jsou na tom ale podobně. Je smutné, když inženýr nastoupí po VŠ do firmy, kde mu nabídnou nástupní plat nižší než pomocnému dělníkovi či prodavačce v supermarketu. Přitom vytváří hodnoty za miliony, ne třeba hned ale brzy po zaučení. Nízký plat nevede k motivaci takového technika něco vytvářet, ale často si pouze odsedí 8hodin a předstírá, že něco dělá. Pokud se ani po opakovaných urgencích nic nezmění, takový technik/inženýr dá výpověď a přejde do jiného oboru, nebo se odstěhuje do zahraničí. Takové firmě pak zůstává pouze parta nevýkonných a neangažovaných zaměstnanců, kteří nevyprodukují žádné velké peníze ani hodnoty a často scrolluje v mobilu, když se nikdo nedívá. Takto funguje dost českých firem, místo orientaci na produkt, zákazníka a zisk ztrácí čas a finance fluktuací zaměstnanců, prosazováním nesmyslů a striktním dodržování byrokratických tabulek a předpisů.
Je tedy jasné, že vzdělávání technických odborníků v ČR není na dobré úrovni a firmy často místo vlastní iniciativy pouze brečí nad nedostatkem pracovníků, ale nemají žádnou snahu něco pro dostatek technických pracovníků udělat, natož technické odborníky dobře zaplatit. I když výjimky se najdou. Dokud však nebude zájem o to, aby se systematicky vzdělávala nová generace, ať už na vysokých technickýh školách, středních průmyslových školách, řemeslnických učilištích , dokud nebude zajištěna motivace, aby studenti samostatně mysleli a vytvářeli produkty, místo praxe v montovně u pásu, nikdy nebude dost strojírenských, elektrotechnických, dřevařských a stavebních odborníků.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-o-technicke-obory-neni-zajem-studenti-se-shaneji-uz-ve-skolkach-40577149
https://ekonomickydenik.cz/ceska-technika-na-krizovatce-ztracime-dech-jak-probudit-zajem/
https://zpravy.kurzy.cz/857960-technologicka-budoucnost-bez-techniku-cesko-narazi-na-vlastni-limity/
https://denikn.cz/1186205/pocet-studentu-technickych-oboru-v-cesku-klesa-je-skoro-polovicni-nez-v-roce-2009/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/v-cesku-je-treti-nejnizsi-podil-vysokoskolsky-vzdelanych-lidi-z-evropske-unie-zjistila-oecd-2133
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-malo-vysokoskolaku-hodne-protloukacu-odhaluje-o-cesku-studie-236955
