Článek
V dobách Rakouska-Uherska byly české země nejprůmyslovější části monarchie, jak je tedy možné, že dnes po více jak 100 letech technické profese trpí nedostatkem odborníků? Hledejme za tím historický vývoj, největší díl problému vytvořila bohužel až současná společnost negativně ovlivněná 40 lety socialismu.
V období mezi válkami patřila československá ekonomika mezi desítku nejvyspělejších ekonomik světa. Za všechny jmenujme např. firmy Baťa, ČKD, Škoda, a tisíce dalších továren a továrniček. Značnou část tehdejšího HDP tvořili malí řemeslníci a živnostníci. Tento dobře fungující celek utrpěl značnou ránu nacistickou okupací, ale ještě více znárodněním a uměle vytvořeným centrálně řízeným hospodářstvím. Zhruba do 60. let bylo ještě československé hospodářství konkurenceschopné a tuzemské firmy produkovaly kvalitní i designové výrobky. Pro milovníky retra a českých výrobků připomenu pořad Ikony českého designu dostupný na ČT. Zde zmiňme např. oblíbené Hydry ř. 854 vyráběné v letech 1967-70, které budou nahrazeny mnohem horšími Regionovami, které vznikaly po roce 2000 z nepohodlných motoráků ř. 810, poté co Vagonka Studénka ukončila výrobu motorových vozů, nebo dodnes sloužící tramvaje typu T3 či K2. Zatímco dříve jsme si vyráběli vlaky dle našeho gusta, dnes jsme v takovém úpadku, že nakupujeme Regiofoxy od Pesy, které jsou sice moderní a nízkopodlažní, ale nespolehlivé, nekvalitní a uvnitř zapáchají. Už jen skutečnost, že u nás nejsme schopni vyrobit motorák o malé kapacitě a musíme nakupovat z Polska, je dosti smutná. Naštěstí alespoň výroba tramvají se u nás zachovala a vyrábíme pohodlné a kvalitní moderní tramvaje.
V období normalizace se již tuzemské hospodářství plně podřídilo bezhlavému plnění plánů a nadvýroby pro SSSR, zatímco českoslovenští občané měli problém sehnat věci a vybavení pro běžný život. Komunističtí plánovači neřešili zastaralé vybavení a chátrající budovy, komunistické fabriky často fungovaly ve znárodněných meziválečných objektech, vyrábělo se na prvorepublikových strojích, protože centrálně řízené hospodářství nestačilo obnovovat strojní park ve firmách. Nejvíce nových socialistických podniků se vybudovalo v 50. letech, příp. 60.letech a pak už se jen udržovalo a opravovalo, někdy ani to ne. A tak není divu, že se v 90. letech tradiční průmysl sesypal, protože nebyl schopen konkurovat továrnám západního světa. Po 40. letech popírání ekonomických zákonů už tyto podniky nebyly schopné fungovat v tržním prostředí. Spousta továren zkrachovalo, protože produkovala zastaralé výrobky, které nikdo nechtěl. Navíc tyto výrobky, často byly dodány pozdě a ve špatné kvalitě, kvůli nízké efektivitě práce. Někdy dokonce i dráž než kvalitnější západní produkt, typickým příkladem mohla být produkce Zbrojovky Brno.
Zatímco v období kapitalismu 1.pol. 20století, velcí továrníci, majitelé továrniček a řemeslníci měli ke své práci vztah, v socialismu se vztah a zodpovědnost za vlastní výrobek vytratil. V období tzv. první republiky platilo, že úsilí věnované práci bylo přímo úměrné ziskům továrníka, řemeslníka nebo vědce. Tito lidé o svoje továrničky pečovali a nebáli se investovat i do vnějšího vzhledu podniků, najímali architekty, výtvarníky, kteří se pak svým talentem podepsali na celkovém vizuálu staveb.
Po nástupu komunistů v roce 1948 však tito lidé o svůj majetek, a často i smysl života, přišli. Řemeslníkům byly ukradeny dílny a malé firmy, sedlákům ukradli statky, polnosti a další pozemky. V nově zřízených kolchozech a znárodněných firmách byl přerušen základní vztah pracujících k dílnám, továrnám a půdě, protože do vedoucích pozic byly dosazování pouze ti správní lidé s dostatečnými kádrovými předpoklady, zatímco k odborným znalostem nutným pro prosperitu podniku se často vůbec nepřihlíželo. V 50. a 60. letech to nebylo ještě tolik vidět, protože spousta lidí pamatovala tzv. zlaté časy 20-30.lét a tito lidé neváhali do svých produktů zapojit všechen svůj um. Rovněž výtvarníci byli dál zapojováni, např. pro design produktů, pro vzhled plakátů apod. Po okupaci v srpnu 1968 se však v rámci normalizace veškerá výroba podřídila ideologii a inovace nebyly žádoucí. Továrny fungovaly dle pětiletých plánů, stát zajistil odbyt, takže nebylo nutné, ani žádoucí ptát se, zda má produkce tisíců zastaralých osobních či nákladních aut smysl. Navíc režim v rámci udržení dohledu na společností podporoval tzv. přezaměstnanost. To znamená, že tam kde by práci v pohodě zvládl jeden šikovný montér, byli nasazeni 3 a více jen proto, aby v tabulkách pro ÚV KSČ mohli vykázat nulovou nezaměstnatnost. Přezaměstnanost vedla k tomu, že pracující se na pracovištích flákali, nudili a hledali různá povyražení jako cigarety a alkohol. Kvalita ani efektivita těchto podniků tak nemohla být vysoká, protože chyběla motivace odvádět dobrou a kvalitní práci, ožralý pracovník neodvede kvalitní práci (můžeme to vidět dnes v Rusku). Navíc komunisté, dle pravidla všichni jsou si rovni upřednostňovali masy nekvalifikovaných a nevzdělaných dělníků bez schopnosti samostatně inovovat, před výraznými ambiciózními vědci a inovátory. Protože jakákoliv schopnost samostatně myslet byla pro ně nebezpečná, chytří lidé se špatně ovládají. Pokud nějaký šikovný dělník či inženýr něco vymyslel, bylo to prezentováno jako vynález celé socialistické společnosti a dotyčný pracovník z toho často kromě písemného ohodnocení vedoucího, nic neměl. Dnes bychom řekli, že za pochvalu si nic nekoupíš. Zářným případem je vynález kontaktních čoček, slavná pistole CZ75, mnoho projektů nakonec bylo preventivně úplně potlačeno, některé tyto projekty jsou zmíněny v pořadu Zašlapané projekty. Proto ve společnosti zavládla rezignace, apatie a zatrpklost protože nemělo cenu cokoliv nového vymýšlet. Toto je důvod, přoč socialismus nemůže úspěšně fungovat. Vynálezy a inovace totiž nezajistí dostatečný ekonomický přínos pro chod společnosti a životní úroveň obyvatelstava se tak s postupujícími roky jen snižuje. Významnou roli pro pád komunismu v roce 89 tak hrála neustále se zhoršující ekonomická situace rodin a rostoucí frustrace občanů z neustálého nedostatku, přestože dle papírových výkazů hospodářství jelo na plný výkon. Dá se tedy říci, že situace v ČSSR už byla neúnosná a pád totality byl nevyhnutelný, díky desetiletím špatného plánování a vybájeným úspěchům pracujích, demonstrace a zmlácení studentů v Praze už byla jen rozbuškou pro začátek pádu hliněného obra.
Po roce 1990 se ve velkém zakládají nové firmy, dílny a živnosti. Velkou volnost mají různí veksláci a mafiáni, kteří své „podnikání“ vedou na hraně a hodně často i za hranou zákona a morálky. Zatímco prvorepublikový podnikatel je chápán spíše kladně, dnes si za pojmem podnikatel představujeme obtloustlého mafiána z 90.let, který se neštítí ani těch nejpodlejších praktik. Existuje ale i druhý pohled na 90. léta a to je naivita. Naivita lidí, kteří poslušně více či méně dobrovolně sloužili režimu i když s ním třeba nesouhlasili. Tito lidé si mysleli, že nyní už bude vše v pořádku, zalité sluncem a všichni se budou mít najednou dobře, že bude líp. Tito lidé však většinou neměli peníze, často ani vzdělání, a znalosti pro rozjezd větších podnikatelských záměrů, proto byli v rámci privatizace odsunuti na vedlejší kolej a akcie privatizovaných společností od nich koupili buď bývalí funkcionáři, prominenti, veksláci a další kdo měli peníze a obchodní kontakty. Soukromé podnikání tak začíná malými garážovkami a v podstatě od nuly. Pokud nějaká rodině získala zpátky nemovitosti po dávných podnikatelských předcích, jako mlýny, továrny a další provozy, většinou jde o zříceniny, vybrakované provozy a vybydlené nemovitosti.
Nepovedeným počinem byla i kupónová privatizace, kdy každý mohl získat akcie podniků. Sice to zní velice demokraticky, ale většina lidí měla s byznysem nulové zkušenosti, takže si s akciemi nevěděli rady. Často se pak stávalo, že se podnik dostal do rukou novému majiteli, který neměl žádnou představu, často ani zájem získanou firmou řídit a pokračovat v původním portfoliu. Velkou nevýhodou strojírenských podniků bylo to, že obsahovaly hodně oceli, ať už samotné ocelové haly nebo strojírenské vybavení. Schopnost podnikání některých majitelů se často omezovala jen na vědomí, že se železný šrot dá rychle a dobře zpeněžit a proto vzniklo spousty šrotařských společností, které se zaměřili na likvidaci druhotných surovin. Pro někeré „podnikatele“ likvadace podniku získaného v privatizaci znamenala možnost okamžitého a snadného zisku, proto není divu že spousta továren padlo pod demoličními nůžkami bagrů a tento stav trvá v podstatě dodnes. Samotný bývalý šéf SŽ Bc. Jiří Svoboda si byl dobře vědom hodnoty železného šrotu obsaženého v železnicích celé ČR a náležitě toho využíval. Svou činnost pak samozřejmě prezentoval jako likvidaci „nepotřebných nepoužívaných“ manipulačních kolejí, nutností vybudování betonových nástupišť místo kolejí či „optimalizací“ zbytečně rozsáhlých železničních stanic. Není potom divu, že si pak dopravci stěžují, že nemají kde nakládat zboží a kudy jezdit s vlaky, třeba v Praze je nedostatek kolejí už dost závažný. Samostatnou kapitolou je i konzervace zarostlých lokálek a sporadicky využívaných železničních tratí. Ty všechny samozřejmě obsahují „nepotřebné“ železo, které lze výhodně zpeněžit, pokud to různí vláčkofilové a šotouši a další verbež moc nekritizují.
V devadesátých letech má také prapůvod strana Občanských Demokratů, jejichž předseda Václav Klaus byl autorem zmiňované kontroverzní kupónové privatizace. Pokud by se totiž podniky vracely přednostně jejich původním majitelům, mohlo by přežít mnohem více firem, jako třeba značka Wikov. Potomci původních majitelů často žijí v zahraničí, často jde o šlechtické rody a tendence přehodnotit znárodnění majetku na základě Benešových Dekretů pořád existují. Politici z ODS jsou také často spojeni s různými machinacemi a pochybnými prodeji firem zahraničním majitelům. Často se pak stává, že zahraniční vlastník firmu vytuneluje, vysaje a odhodí. A s tím souvisí i zmíněná naivita Čechů, kteří věří, že zahraniční vlastník firmu z lásky podrží a bude nám Čechům zajišťovat kvalitní produkty, bude se o české zaměstnance dobře starat a ještě vydělávat. Jak naivní jsou tyto představy opakovaně ukázali ruští vlastníci českých firem a jeden příklad za všechny, Ind Gupta a vytunelováni Nové Huti. To je největší problém porevolučních Čechů. Většina, hlavně starší generace, totiž naivně čeká, až za ně někdo něco udělá a očekávají, že to bude super a přesně podle jejich představ. Přesně toho využili Němci a ostatní zahraniční firmy , když u nás po roce 1990 začaly budovat montovny a sklady, většinou jednoduché krabice s betonovým skeletem a sendvičovými panely (architekti jsou drazí a pro lůzu zbyteční), ideálně na kvalitní zemědělské půdě. Protože přece komunistické zemědělství už nikdo dělat nebude, soukromí zemědělci nejsou a tupé pracovní síle stačí šméčka ze supermarketů, dovezené rovněž německými řetězci. Supermarkety se vůbec těší velké oblibě a zahraniční řetězce na češích dobře vydělávají. Není divu že zde řetězce prodají i druhořadé zboží, které ochotně naivní čecháčci koupí ve falešných slevách. Možná je to tím, že po socialistické nouzi je to pro ně na stará kolena hotový ráj, čemuž se na jednu stranu nemůžeme divit. Zahraniční firmy tak u nás začaly ve velkém zakládat průmyslové zóny plné krabic. Našly totiž v ČR tupé stádo oveček, které poslušně čekaly, až je někdo nažene do nějakého zaměstnání. Tito lidé očekávali, že se nebudou muset o nic starat, stejně jako za socialismu, protože nebyli zvyklí na nic jiného. Politici z ODS pak prezentovali tyto montovny v polích jako úžasná budoucnost českého průmyslu a skvělá nová doba, kdy „historická nepotřebná“ řemesla a práce rukama v dílně či vysoce odborné technické profese již záležitostí minulosti. Naštěstí v dnešní době se už situace začíná měnit, Češi si nebojí říct o peníze a jako tupá pracovní síla začínají být drazí. Přibývá podnikatelů, kteří jsou schopni vést firmu a vydělávat na svých produktech, velcí čeští byznysmani čím dál častěji kupují konkurenty i ze zahraničí.
Co se ale bohužel nezměnilo je vzdělávání. Po revoluci se zanevřelo na strojírenství, elektrotechniku, nábytkářství, stavebnictví a další tradiční letité obory. Většinou s naivními představami, že komunistické strojírenství již nikdo dělat nebude, vodní a jaderné elektrárny stavět nebudeme, protože elektřinu nakoupíme u sousedů, energie z Ruska, auto vyrobíme v číně, barák nám postaví Ukrajinci, ocelové haly nám svaří Filipínci. Bohužel však jsme s vaničkou vylili i dítě. Ano, jistě dochází k poklesu zájmu o těžké strojírenství, zanikla těžba uhlí a prvovýroba oceli, ale problém je v tom, že velké strojírenské podniky měli v rámci svých areálů i učiliště, kde se předávalo podnikové know-how. Učni a studenti chodili do fabriky na praxi, aby se něco naučili. Tento systém, kdy starší generace předávaly mladším své znalosti fungoval léta, staletí, ale v moderní lepší době se ukázal jako „nepotřebný“. A tak jsme se dostali do stavu, že rodiče odrazují děti od tradičních řemesel a profesí, protože špinavé montérky už přece nikoho nebaví. V extrémních případech starší generace místo předávání zkušeností na mladé nadává, a nálepkuje je jako snowflakes s mobilem v pracce a sójovým latté v papírovém ekokelímku v druhé pracce. Každý potomek musí mít gympl, maturitu, zájem dítěte dělat řemeslo, když je to baví, je vedlejší a nežádoucí. Rodiče sní o doktorech, inženýrech, právnících ale paradoxní je, že tomu školství vůbec neodpovídá. Česká Republika má třetí nejnižší procentuální podíl vysokoškolsky vzdělané populace, pouhých 27 %, přitom evropský průměr je 37,6 %. Reálně tak máme nejvíce všeobecně vzdělaných s maturitou, kteří nemají ani VŠ, případně nějakou filozoficky zaměřenou, ale řemeslo dělat nebudou, protože se to nenosí a tak končí v montovnách u výrobních pásů zahraničních společností. Mít dítě řemeslníka není trendy, přitom si řemeslník jako OSVČ může přijít na hezké peníze. Zkušení živnostníci jsou schopni vést dílny a produkovat zboží s vysokou přidanou hodnotou. O nábytek, nádobí, elektrospotřebiče bude zájem neustále a tolik propagovaná AI nám obytný dům nepostaví.
Po nedostatku řemeslníků se v ekonomice projevuje i zmíněný nedostatek VŠ odborníků, konstruktérů, technologů a inovátorů. Protože právě tito lidě dělají ve firmách s větší přidanou hodnotou,přihlašují patenty, tvoří výzkum a vývoj, třeba speciální armádní vozidla Tatra a zbraňové systémy Strnadova koncernu. Ono vůbec vysokoškoláci nemají v ČR na růžích ustláno. Během studia jsou na ně kladeny nesmyslné nároky a některé technické fakulty se chlubí počtem vyhozených studentů, protože to přece značí obtížnost školy a tedy i její kvalitu. Jenže s tímto přístupem nikdy nebude dost techniků a odborníků, protože škola místo vzdělávání studentů, mladé lidi od náročných studií odrazuje a snaží se jim dokázat, jak jsou neúspěšní. A když už takový vysokoškolák dostuduje a stane se tím doktorem či inženýrem, narazí na nízké české mzdy a proto se nemůžeme divit, že např. doktoři stávkují či utíkají do zahraničí. Pokud nemocnice slouží místo zdravotnického výzkumu k praní špinavých peněz a ke korupci ředitelů a politiků, nemůžeme se pak divit, že není na platy sester a doktorů.
Je smutné, když inženýr nastoupí po VŠ do firmy, kde mu nabídnou nástupní plat nižší než pomocnému dělníkovi či prodavačce v supermarketu. Přitom dobrý inženýr a technik bude tvořit hodnoty za miliony, ne třeba hned, ale brzy po zaučení. Nízký plat nevede k motivaci takového technika něco vytvářet, ale často si pouze odsedí 8hodin a předstírá, že něco dělá. Když takový nadějný zaměstnanec přijde za nadřízeným s požadavkem na peníze, dost často se setká s arogancí, výsměchem a odmítnutím. Přece práci je nutné dělat pro radost, s nadšením a nejen pro peníze, nemůže být dotyčný zaměstanec tak chamtivý a myslet jen na peníze. Přece firma je jako rodina, má tady dost benefitů, jako 8hodinovou pracovní dobu, přestávku na oběd, 25dní dovolené, kávu zdarma a perfektní kolektiv. Tak co více ten zlý zaměstnaec chce? Může být rád, že u nás může pracovat, nebo ne? Jenže zaměstnanec musí živit rodinu, má třeba hypotéku, chce jet na dovolenou, platit si koníčky a určitě nepovažuje zaměstnání jako hlavní smysl života. Takže pokud se ani po opakovaných urgencích nic nezmění, takový technik/inženýr/doktor/vědec/odborník dá výpověď a přejde do jiného oboru, kde dostane vyšší mzdu, nebo se rovnou odstěhuje do zahraničí, kde na zaměstnancích nešetří. Úplně nejhorší přístup firem je hledání oněch bájných „dokonalých“ technických pracovníků v cizině, dnes hlavně na Filípínách. Tito pracovníci jistě umí jazyky, zároveň svařovat, montovat, konstruovat, počítat a další práci všeho druhu a nechtějí za to ani moc zaplatit. Takové zkostnatělé firmě pak zůstává pouze parta nevýkonných a neangažovaných zaměstnanců (třeba z Filipín), kteří nevyprodukují žádné velké peníze, ani hodnoty a často scrollují v mobilu, když se nikdo nedívá. Ale jsou přece levní a nemají moc požadavků, to je to hlavní, skvělý byznysový model. Takto funguje dost českých firem, místo orientaci na kvalifikované zaměstnance, na skvělý produkt, zákazníka a zisk ztrácí čas a finance fluktuací zaměstnanců, prosazováním nesmyslů a striktním dodržování byrokratických tabulek a předpisů. Šetří na nesprávném místě a jinde jim utíkají miliony a to je dlouhodobě cesta do pekel.
Je tedy jasné, že vzdělávání technických odborníků v ČR není na dobré úrovni a firmy často místo vlastní iniciativy něco změnit, pouze brečí nad nedostatkem pracovníků, protože je to tak jednoduché a pohodlné. České firmy nemají žádnou snahu něco pro dostatek technických pracovníků udělat, investovat do vzdělávání (i když výjimky se najdou), natož technické odborníky dobře zaplatit. Dokud však nebude zájem o to, aby se systematicky vzdělávala nová generace, ať už na vysokých technických školách, středních průmyslových školách, řemeslnických učilištích , dokud nebude zajištěna motivace, aby studenti samostatně mysleli a vytvářeli produkty, na místo nasazení v montovně u pásu, nikdy nebude dost strojírenských, elektrotechnických, dřevařských a stavebních odborníků.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-o-technicke-obory-neni-zajem-studenti-se-shaneji-uz-ve-skolkach-40577149
https://ekonomickydenik.cz/ceska-technika-na-krizovatce-ztracime-dech-jak-probudit-zajem/
https://zpravy.kurzy.cz/857960-technologicka-budoucnost-bez-techniku-cesko-narazi-na-vlastni-limity/
https://denikn.cz/1186205/pocet-studentu-technickych-oboru-v-cesku-klesa-je-skoro-polovicni-nez-v-roce-2009/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/v-cesku-je-treti-nejnizsi-podil-vysokoskolsky-vzdelanych-lidi-z-evropske-unie-zjistila-oecd-2133
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-malo-vysokoskolaku-hodne-protloukacu-odhaluje-o-cesku-studie-236955
