Článek
Nejsem military nadšencem, který by obrážel tankodromy, nosil zbraň i do sprchy a nutil ženu nosit své psí známky. To vše dělám samozřejmě jen o nedělích a svátcích. Techniku, zvlášť pak tu historickou, vidím rád, neodmítnu podcast hostící Iva Zelinku a k vojákům jsem vždycky měl respekt. Tedy k těm dnešním a pak k těm, kteří před osmdesáti lety nasazovali své životy za naši budoucnost. A z těch jsem si (pro mě zcela přirozeně) oblíbil hlavně ty západní. V neprospěch těch východních tak trochu mluví stav osvobozených území ještě půl století po válce i jejich spojenecké návraty.
K pozitivnímu obrázku US army v očích dospívajícího kluka jistě dopomohly i perly jako MASH nebo později Bratrstvo neohrožených. Kdybych měl někdy mít veterána, což by v mém případě znamenalo našetřit vedle auta i na mzdu pro technika, byl by to jednoznačně Jeep Willys. Tenhle pozitivní vibe jsem si udržel celou dobu. Pár amerických prezidentů už jsem zažil, některé jsem vnímal kladněji, některé méně. Nasazení armády v posledních desetiletích ve mně trochu smíšených pocitů nechaly, ale i u některých přešlapů jsem v tom negativním často viděl fungující média, soudy, fungující stát. Kolébka demokracie. Jediné, co mě s časem opustilo, byly idealizované představy o životě ve Státech. Na to si vzpomenu často, třeba když kontroluju v systému zdravotní pojišťovny, kolik za mě kde zaplatili. Nedávno jsem se poranil, zavolal do nemocnice a po dohodě přišel pro ošetření. Nejdražší na tom byly nějaké kapičky za 300 Kč. Ve Státech bych čekal tři dny, jestli se to nezlepší, a pak bych zaplatil minimálně to, co mi u nás zbylo na dovolenou. Nic z toho ale nesebralo tomu lesku, který pro mě ta slova, US army, vždycky měl.
Už asi deset let tak vídám začátkem května reportáže z oslav osvobození v Plzni a říkám si, že bych se tam chtěl jednou podívat. A letos jsem docela náhodou při plánování prodloužených víkendů narazil na volný hotel v Plzni, což se ukázalo jako náhoda velmi vzácná. Ženě stačilo slíbit, že nebudeme muset mít kostýmy – o uniformách se naštěstí nezmínila – a mně se tak začal plnit sen.
A pak to přišlo. Vymazání fotek s bombardérem Enola Gay, protože obsahovaly nevhodné klíčové slovo. Zavádění cel generátorem náhodných čísel. Liché dny, kdy se vyhrožuje spojencům a podkuřuje záporákům, a sudé dny, kdy se mlčí (a podkuřuje záporákům). Nerespektování soudních rozhodnutí, vyhrožování obsazením sousedům i tučňákům – zvířata to teda schytala dvakrát, když byla uvalena separátní cla na neobydlený ostrov. Až mi přijde, že ta divoká jízda má jediný cíl – unavit nás, podobně jako nás časem unavily počty nakažených covidem, nebo padlých na Ukrajině. Taková únava pak u značné části lidí nevede k omezení se na důležité zprávy, ale spíš k úplné ignoraci tématu.
Jeden člověk, jak může jeden člověk pokazit několik desetiletí budovanou image nejvíc cool země na světě? Mám tři týdny na to, abych si v hlavě urovnal, že starý dobrý Willys opravdu za současnou situaci nemůže, a výlet do Plzně jsem si tak mohl užít. Jen teda váhám, jestli to bude bez odříznutí se od okolního světa možné. Ale jak říká jeden známý citát z Bratrstva neohrožených: „Salutujeme hodnosti, ne člověku“, tak si to zkusím cestou připomenout.
