Američané zpět v Plzni. Kdo nezažil, neuvěří atmosféře osvobození

Slavnosti osvobození v Plzni mají své hrdiny – veterány, hvězdy s pruhy a taky Jeepy. Není mnoho ikoničtějších vozů, než je Jeep Willys. Pro období druhé světové to platí dvojnásob. Celé generace podle něj nazývají terénní vozy „džíp“, nehledě na značku. Pokud jste jako já v mládí hltali knihy o našich letcích a parašutistech, a k tomu Vám ještě sednul humor seriálu MASH, láska byla na světě. A Mekkou pro Jeepy Willise se po revoluci stala květnová Plzeň, kde se každý rok konají Slavnosti svobody.

Tedy láska – abych to uvedl na pravou míru: na Bahnech mě nepotkáte a na tůru vyrážím raději v trekovém než khaki. I tak ale dokážu krásu staré techniky ocenit a je jedno, jestli jde o parní vlak, tank nebo Jeep. Asi i proto jsem plzeňské slavnosti dlouho registroval jako „to by mohlo být hezké“, abych je pak přes kategorii „jé ono už není volné ubytování“ přeřadil do „tak snad za rok“. Až letos, kdy jsem náhodou narazil na nabídku jednoho z plzeňských hotelů, se zadařilo.

Za náhodu mimořádně šťastnou to považuji proto, že letošní výročí je jubilejní 80. a byla avizovaná rekordní účast techniky i návštěvníků. Zpětně hodnoceno na mě celá akce působila velice zaběhle. Troufám si tvrdit, že loňský ročník probíhal velmi podobně a jestli tam za rok bude o 10 % méně techniky a návštěvníků, užijete si jej úplně stejně. Jen při plánování dejte pozor – oslavy tady probíhají obvykle dříve, než tradiční 8. květen ve zbytku republiky. Většina programu tak byla k vidění o víkendu od 2. května a v úterý 6. května pak bylo oficiální zakončení.

A co že je v Plzni kolem květnových svátků k vidění? Na několika místech můžete vidět koncerty. Některé jsou dobové, ve stylu swingové tančírny, jiné zcela soudobé – letos třeba Anna K nebo Vojta Dyk s orchestrem. Ty největší bývají na Náměstí Republiky. To je ale spíše jen příjemný bonus, o který s malým dítětem snadno přijdete.

Většina návštěvníků sem přijíždí pro jedinečnou atmosféru, která má místy sílu vtáhnout vás do dnů osvobození. Jejím základem je vojenské ležení v centru města. Jen blok – dva od hlavní stage jsou Křižíkovy a Šafaříkovy sady, ve kterých rozbila stany 16. obrněná divize hned vedle polní nemocnice. Procházíte tak mezi technikou a stany s osazenstvem, které si na sebe s uniformou vzalo i roli. Někde mají nástup, jinde obcházíte dlouhou frontu vojáků s ešusy u polní kuchyně. Většina techniky je jen na koukání – jedná se zpravidla o vzácné veterány. Ale najdou se i výjimky – když nás jeden belgičan viděl obhlížet obrněný náklaďák, dal synkovi na hlavu helmu a nechal nás ho vyfotit za volantem. Nejvděčnějšími kousky tu byly tanky – a to M4 Sherman, M3 Stuart a M36 Jackson.

Ostatní lokality jsou jen o pár zastávek dál. Za obchodním centrem Plaza je další stage v amfiteátru a v parku za ním pak mají tábor nadšenci do Československé armády. Také oni představují klasické vojenské ležení – mají tu ohrazené stany, techniku, polní kuchyni. Potkáte i civilnější techniku a např. odbojáře v dobovém oblečení.

Je to tu ale o dost otevřenější, hodně stanů je tu totiž průchozích pro návštěvníky. V největším je doslova malé muzeum věnované životu v protektorátu. Jinde vám vysvětlí, jak fungovala první pomoc před transportem do polní nemocnice. A v dalších stanech se můžete podívat na zajímavosti o českých perutích RAF a tu a tam dostanete i zajímavou přednášku. Zpestřením tu byl britský tank Cromwell, který se do Čech sice podíval až po válce, ale na osvobození Evropy se významně podílel.

Přemýšlím, jestli to mohlo být menší rozlohou US campu, ale obě lokality na mě působily úplně jiným dojmem – procházet kolem lanem ohrazených stanů, kde se s vámi většinou nikdo nebaví, pro mě mělo velké kouzlo. Takové nezúčastněné nahlédnutí do jiné doby. Z informačního pohledu ale byla československá část mnohem přínosnější.

Jen pár minut chůze od Čechoslováků se před muzeem Patton Memorial prezentovala skupina věnující se military airsoftu – jde o stejný sport, ale ve věrném odění a vybavení. A prezentace to byla na úrovni. Všichni se mohli o sportu něco dozvědět a mladší si rovnou podat přihlášku. K vidění byly zbraně i technika, lákadlem byly zejména vozy Humvee.

Jako poslední jsme navštívili menší britský camp, kde byl k vidění Spitfire – i když „jen“ maketa. K němu pár britských motocyklů, již plně funkčních. A když jste přišli včas, mohli jste vidět „batmana“ (to si najděte, vážně neměl černou kápi) vybalující z krabice porcelánový servis pro důstojníky na čaj o páté. Vedle RAF se představily ještě dámy z WAAF. Cestou domů z Plzně jsme se ženou diskutovali o tom, jestli jsou i ženy nadšené do reenactingu, nebo než se nudit doma oblečou si také uniformy a alespoň si popovídají s partnerkami, které potkalo podobné štěstí?

Dobovou atmosféru šlo nasát i na hlavním nádraží – pokud vám nevadí saze. Po několik dní odsud několikrát denně vyjížděl historický vlak tažený monumentální Šlechtičnou. Bylo tak plno, že se lidem nechtělo v cílové stanici ani vystupovat, aby měli místo na cestu zpátky.

Milovníci mírové techniky se pak v centru mohli svézt několika historickými trolejbusy i tramvajemi. Trasy byly různé, jedna z nich nabídla i možnost nahlédnout do nejmodernější tramvajové vozovny v ČR.

Oficiální zakončení formou pietních akcí proběhlo v úterý 6. května. I přes účast prezidenta republiky ale nejspíš byl vrcholem pro řadu lidí, včetně mě, konvoj svobody. Letos s rekordním počtem techniky – na 400 kusů. Klatovskou třídou projíždí stovky vozů včetně tanků, podél cesty stojí davy lidí s vlajkami, nad hlavami prolétají dobové i současné letouny, včetně Gripenů. Kvůli konvoji je ale na několik hodin značně omezená hromadná doprava, takže např. s malým dítětem může být potíž se dostat na místo včas. My jsme tak vyrazili před plánovaným příjezdem konvoje na Náměstí Republiky a měli jsme štěstí – přivítal nás nízký průlet Gripenů a v tu chvíli se ozvalo klapání pásů a na náměstí vjely americké tanky. Když nesou mír a svobodu, působí majestátně.

Plzeň se – a své návštěvníky – vrátila do dnů osvobození. Bylo to krásné, zajímavé i dojemné. O mnoho silnější, než tank v muzeu. A když vidíte na svém oblíbeném Willysovi 99 letého veterána, který se vrátil do Čech po 80 letech, emoce to ještě umocní. Jednak vám to připomene, kolik bylo obětováno a riskováno pro naši svobodu a pak není složité si z věku účastníka osvobození dovodit, že se nenávratně blíží konec éry, kdy mezi námi nebudou pamětníci hrůz a zvěrstev druhé světové války, ani radostných chvil osvobození.

Poslední odstavec mi připomněl, jak důležité ještě bude vzpomínky pamětníků uchovávat. I těch ještě žijících. Po odchodu Američanů se toho u nás také dělo dost, co stojí za připomínání.

Budu rád, když zvážíte spolu se mnou podpořit organizaci, která se na uchovávání příběhů pamětníků zaměřuje, dělá to již dlouho a velmi dobře. Podpořte Paměť národa.